Humans

Žila byla jednou jedna psí rodinka, ta rodinka se rozhodla že bude vydělávat na tom, že bude chovat psy. Rozhodla se tak ptoto, že psy měla tuze ráda. A jak už to tak u některých lidí bývá, když něco mají rádi, chtějí to ovládat, vlastnit, manipulovat, mít pod kontrolou, využít pro svůj vlastní prospěch, protože když už to mají rádi, přeci z toho taky musí něco mít že jo. No a v takové jedné rodince přišlo na svět nádherné úplně prťavounké štěňátko. Narodilo se společně s několika sourozenci, ale ti byli příliš slabí na to aby přežili. Členy lidské rodiny to bolelo, měli totiž ta štěňátka rádi všecky, jenomže v lidském světě není na smutek moc času, takže ani jejich bolest netrvala dlouho. Když bylo jedinému štěňátku, které přežilo přesně osm týdnů přijela si pro něho autem úplně jiná rodina. Zaplatili pět tisíc korun a odváželi si štěňátko pryč. Štěňátko i jeho maminka byli moc smutní, nevěděli co si mají počít úplně sami a štěňátko navíc v prostředí kde nepoznávalo vůbec nic, ...

Kritika - hodnocení něčí aktivity, někým kdo na ní nemá ani procentuelní zásluhu. Z toho se mi fakt dělá zle. Ale může za to ta kritika sama a nebo moje vlastní nedostatky, které si buď nechci připustit a nebo je nemám sílu v ten daný okamžik změnit? Ať je to jak chce, lidé v mém okolí vědí, že s kritikou pracovat neumím, můj motor jede na chválu na pozitivní zpětnou vazbu a tak pokud někdo kdo mě opravdu zná, chce abych znala jeho názor, nejde na to přes kritiku typu "tohle děláš špatně", raději řekne "nemyslím si že je to úplně dobře, protože...", pro mnoho lidí je to to samé v mých uších to však zapíná úplně jiné procesy. První věta mé srdce vždycky píchne, zabolí a ono se potom od názoru toho člověka trošku distancuje a trvá mu zase pěknou chvíli než zjistí, že to co říká dává smysl. Kdežto v tom druhém případě, kdy mé uši slyší slovo dobře, srdce poposkočí radostí a společně napneme uši aby nám neušlo nic z toho co může být dobré... Miluju lidi s odlišným ...

Dokument Earthlings - pozemšťané vítejte na planetě zemi začíná titulky, které shrnují tři stádia pravdy. Jako první stádium uvádí výsměch, jako druhé odpor a jako třetí přijetí. Tyto tři fáze jsou přímo aplikovatelné na období, které právě teď zažívám. Celý život jsem se schovávala a takříkajíc "nic neřešila" nezajímalo mě kdo jsou moji rodiče, jak se dali dohromady, jak se narodil brácha... Naši mi to neříkali a já sem to vzala jako fakt. Vysmívala jsem se všem a všemu jen proto abych se nemusela podívat do svého prázdného srdce. Druhá fáze přišla někdy koncem základky a trvala tak do druháku na mé druhé střední. Odmítala jsem všechno a všechny. Žádný názor nebyl dost dobrý a žádný člověk nebyl hoden mé pozornosti, důvěry, či náklonnosti. Fáze přijetí je pro mě ale zatím, nejbolestivější a nejnáročnější. Je to tím, že jsem začala konečně používat své srdce a tak vím, že až si zvykne až maličko potrénuje, ta bolest se začne ztrácet, stejně tak jako přestanou bo...

Ještě dodělávám páťák na magisterském studiu a teď je to dvanáct dní po zkušební době, kterou jsem měla v práci a je to skoro měsíc a půl co jsme se s Petrem nastěhovali do společného bytu. Začínám se čím dál tím méně probouzet vyděšená ze spaní, ale  pocit, že práce pět dní v týdnu je moc mi prostě zatím neopouští. Svojí práci miluju, neskutečně mě baví a jsem víc než spokojená, ale když sem tam od rána do večera a navíc je listopad a tak už je v pět večer tma, prostě a jasně ty dva dny o víkendu jsou na jiný než ten pracovní život podle mě málo, zatím je všechno nové a užasné a strašně mě to naplňuje, ale představa, že takhle to je po zbytek života je pro mě nereálná a strašná a mám pocit, že by se klidně mohlo stát, že mi přestane dávat smysl, ne proto že by smysl neměla, ale proto, že ztratím sebe samu... Myslím si že spánek je jednou z nejdůležitějších věcí v životě, vyspat se ale už často lidé neumí, protože když přes týden pracují, chtějí si ...

Když jsem byla malá četla jsem nějaký milostný příběh, který byl z válečného období. Nevím jistě, jestli to byl Petr a Lucie a nebo něco jiného, každopádně jsem se potom začla vyptávat na válku. Ptala jsem se mamky a ta mi odkázala na babičku, ptala jsem se babičky, ale moc mi toho neřekla. Narodila jsem se do rodiny člena KSČM a maminky podnikatelky. V téhle rodině se moc nemluvilo... Vytvořila jsem si v sobě tedy sama - jak už to děti tak dělávají, takový příběh. Můj obrázek byl jasný. "Muselo to být strašné, vědět že se někde bombarduje, že umírají lidé." Nechápala jsem jak někdo mohl takové období přežít. Strašně jsem babičku a všechny kdo "za války" žili litovala a byla jsem strašně moc ráda, že jsem se narodila v době kdy už žádná válka není a my se tak nemusíme bát a dívat na tyhle hrůzy. Jenomže ouha... Tato "radost" mě držela pouze do mého probuzení. Je mi 25 let a svět kolem sebe tak jak ho vnímám teď jsem začala vnímat teprve nedávno, částečn...

Poslední dobou mi hodně lidí říká, že jsem naivní a že bych neměla lidem tolik věřit. Je strašně pozitivní vědět, že tohle období už mám za sebou. Pohádka, kterou jsem si do svého počítače uložila 14.9.2013 v 0:23 je toho živým důkazem. :-) Jak se baba jaga do své chaloupky dostala Žila jednou jedna stará, velmi stará babička, která toho v životě už hodně moc zažila. Tahle babička byla úplně sama, děti jí odešli do světa před dlouhou dobou a ani jedno z nich se už nevrátilo, dědeček, se kterým je měla, odešel do nebíčka. Občas se babičce moc stýskalo a v těchhle chvílích seděla venku na lavičce a dívala se, komu by mohla pomoci. Tu přišla paní, co chtěla podržet košíček s malými kuřátky, tu pán, který chtěl podržet malého kozlíka, tu přišel soused a chtěl pohlídat pejska a babička všem vždy ráda vyhověla. Brzy se to však rozkřiklo a babička už neměla moc volných chvil aby si jenom tak sedla venku na zápraží, protože co chvilku se u ní zastavil někdo, kdo chtěl...