Novodobé otroctví

Ještě dodělávám páťák na magisterském studiu a teď je to dvanáct dní po zkušební době, kterou jsem měla v práci a je to skoro měsíc a půl co jsme se s Petrem nastěhovali do společného bytu. Začínám se čím dál tím méně probouzet vyděšená ze spaní, ale  pocit, že práce pět dní v týdnu je moc mi prostě zatím neopouští. Svojí práci miluju, neskutečně mě baví a jsem víc než spokojená, ale když sem tam od rána do večera a navíc je listopad a tak už je v pět večer tma, prostě a jasně ty dva dny o víkendu jsou na jiný než ten pracovní život podle mě málo, zatím je všechno nové a užasné a strašně mě to naplňuje, ale představa, že takhle to je po zbytek života je pro mě nereálná a strašná a mám pocit, že by se klidně mohlo stát, že mi přestane dávat smysl, ne proto že by smysl neměla, ale proto, že ztratím sebe samu...

Myslím si že spánek je jednou z nejdůležitějších věcí v životě, vyspat se ale už často lidé neumí, protože když přes týden pracují, chtějí si o víkendu užít toho co přes týden kvůli práci nestihli a proto musejí večer taky sahat po mobilech a nařizovat budíka hned na sobotu. Nevyspalý člověk potom dělá chyby a navíc se hůře soustředí... a tohle není to, jak by to dneska už mohlo být. S ohledem na velkou nezaměstnanost a znuděnost lidí prací už po třetím dni si myslím, že čtyř denní pracovní doba je věcí, která by se měla co nejdříve uzákonit i když ideální by byla samozřejmě tří, protože jedině tak by se dosáhlo na ideální a férovou dobu. – Máš svůj byznys? Tak se klidně udři k smrti, ale máš-li zaměstnance máš právo jim vzít jen tři dny z jejich týdne, pokud ti nepodepíšou smlouvu, že pro tebe chtějí dělat jinak, protože seš schopnej jim zajistit, že je to bude bavit, naplňovat, bude to pro ně mít smysl a budou to dobrovolně chtít. Jinak to podle mě prostě sklouzábá k tomu, že lidé přestávají chtít dělat práci pro druhé, ale pracují jen proto, aby dostali výplatu... 

Stejně čtyřicetihodinová pracovní doba vede jenom k prokrastinaci. Kdyby lidi byli odpočatí a do práce se těšili, věřím tomu, že by práce udělali za tři dny úplně stejně jako za pět…

Navíc je tady potom rodina a  to nejcennější a nejdůležitější co máme – děti. Děti jsou závislé na naší pozitivní náladě. Když pracujeme od nevidím do nevidím a nemáme čas se vyspat, když nás v práci dostatečně neoceňují, když nemáme možnost dělat to co nás baví i mimo práci vede to k frustraci a frustrovaný, nevyspalý  a nervózní člověk potom křičí hlavně na ty koho má vedle sebe nejčastěji. Jenomže děti to neznají, nemají tu zkušenost, ještě nepracují a tak jim náš křik ubližuje. Dneska už není potřeba makat pro jednoho zaměstnavatele a dřepět v práci i když není co dělat. Je tolik moc práce a tolik věcí je potřeba dělat, ale ve chvíli, kdy tu práci lidé berou jako nutné zlo, tak nemůže být dělaná dobře... 

Podle mé zkušenosti je spousta lidí, kteří chodí do práce pouze pro to aby si to tam takzvaně "odseděli". To je dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, která se může člověku stát.

Doma mít rodinu, pro kterou je náš čas vším a namísto toho abychom se jí věnovali sedíme v práci a svou energii plýtváme na kecání o nesmyslech a nebo čumění do zdi. Bože tohle je fakt přežitek. Buď máš co dělat, tak makáš

a nebo nemáš a není důvod proč bys dřepěl v kanclu a na tajňáka si čet pod stolem noviny... Pracovní doba pět dní dlouhá ale k tomuhle strašně svádí. Je to takové novodobé otroctví. – Nechceš tady sedět? No tak sem nechoď na řetěze přeci nejsi. Jenomže to je omyl my sme. Sme přivázaní naší obrovskou závislostí. Já osobně si neumím vypěstovat ani bramboru a tak bych nejspíš umřela hlady kdybych nemohla jít do obchodu si jí koupit. Potřebujeme peníze abychom měli co jíst, ale zbytečně dlouhá pracovní doba už v Evropě prostě v mnoha oborech produkuje nadbytek. Plýtvá energií i zdroji a jediné co nás drží na tomhle řetězu je to, že to podporujeme a považujeme za normální, což vede k tomu, že se ztrácíme v chaosu vlastních myšlenek. Neustále jsme pod tíhou toho co nám kdo řekne. V práci se na nás hrnou úkoly a kritika k tomu co jsme udělali špatně, mnoho lidí nemá klid ani když přijdou domu, jelikož partner je primární zdroj nedorozumění a děti pořád taky "něco chtějí". Myslím že potom je strašně snadné sklouznou k labilitě, pocitu méněcennosti a absolutní ztrátě sebevědomí. Ve chvíli, kdy nemáme čas na to abychom si denně alespoň nechvíli sedli a byli sami se svými myšlenkami, ve chvíli kdy není jediný den za sedm dní v týdnu kdy si můžeme dovolit dělat jen to co nás baví v takových chvílích začínáme ztrácet sami sebe a nejhorší je na tom to, že společně s námi a tím jak se přetaneme kontrolovat trpí naši nejbližší, často nejvíc právě děti... Právě to by měl být hlavní úkol informační společnosti, vyprodukovat tolik času, aby byli spokojení zaměstanavatelé, stejně tak jako my a naše rodiny a děti na které budeme mít spoustu času a tak pro nás nebude problém dovzdělávat se v oborech, které jsou pro děti samozřejmé a pro nás španělskou vesnicí. Naším úkolem by mělo být najít pro budoucí generace cestu jak najít čas na to držet krok s našimi nejmenšími a zbavit se závislosti v podobě "strašné práce..."