Opuštění

Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům. 

Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje. 

Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel nějaký nováček, vždy jej posadili na ni. Měkké koutky jejích  úst byly celý život zraňovány kovovým udidlem, kosti nad nozdrami odíral nánosník několik hodin denně a hlavu tvrdá kůže uzdy. Boky jí denně nakopávali cizí lidé, hrudník škrtil pevně zapnutý pás podbřišníku a její páteř trpěla pod vahou těch kdo chtěli zažít jaké to je prohánět se v sedle.

Vzpomínám na dny, kdy jsem jezdila bez sedla, kdy jsem pod sebou cítila teplo zvířat, které jsem tolik milovala a dokázala jsem s nimi dokonale splynout. Ten pocit, který jsem zažívala při sezení na zádech těchto zvířat byl tak nádherný, že jsem se rozhodla, že budu studovat  jejich chov, abych jednou mohla mít vlastní stáj. 

Když jsem se o deset let později doslechla o lidech, kteří nevyužívají zvířata pro své vlastní potěšení, protože je mají rádi, zajímalo mě jak to myslí.  Nechápala jsem z jakého důvodu není dobré jezdit na koních. Vždyť oni se na to těší, jsou na to zvyklí a mají to rádi. Kolikrát jsme jeli na vyjížďku a koně se nemohli dočkat až budeme na louce a oni vyběhnou s větrem o závod. Nechápala jsem z jakého důvodu bychom jim to měli odpírat. Krátce na to mi ale došlo, že oni se těší na projížďky s lidmi, protože to je jediný únik ze stereotypu. Jediná cesta jak se podívat za elektrický plot nebo mříže boxů. 

Musela jsem také sama sobě přiznat, že po několika letech strávených mimo rodné město vlastně vůbec nevím, kde je můj nejlepší kamarád z dětství. 

Roky plynuly a já jsem veganský životní styl přijala. Přečetla jsem si několik studií o fyziologii koňského těla a bylo mi jasné, že milovat koně může znamenat přátelství s nimi, pouze budou-li to oni sami, ze své vůle chtít. Že láska k těmto bytostem znamená nechat jejich páteř a záda být a vyhnout se sezení na nich. Více informací o tomto problému jsem popsala v kapitole jezdectví v knize Nesvoboda. 

Jednoho dne, když jsem se vracela z procházky se svým psem, zahlédla jsem na louce nedaleko svého domu bezvládně ležet tělo koně. Na hlasité volání nereagoval a já jsem se bála, že na té louce zemřel. Když jsem došla až téměř k němu, pomalu a těžce se zvedl. 

Když přišel blíž viděla jsem, že má oči plné výtoku a na krku ošklivou zanícenou ránu. 

Na místní Facebookovou stránku jsem dala fotografii s popisem místa kde se nachází a dotazem komu patří. 

V komentářích mě čekal šok. Byla to Beta. Vojtovo nejlepší kamarádka. Beta. Ta hodná. 

Po 15 letech se naše cesty znovu setkaly. Bydlím jen pár minut od ní. Bydlím jen malý kousek od místa na kterém je za elektrickým plotem držena bytost, která lidem vydělala stovky tisíc korun. Kobyla, která bez váhání plnila všechny lidské příkazy dokud jí nezačaly docházet síly. I v té chvíli se lidé neštítili její krutý osud ještě zpeněžit. Prodali ji. 

Na louce kde jsem se s ní po letech setkala žije opuštěná. Kousek od ní za druhým elektrickým drátem se pasou ovce. Často jí vídám jak stojí poblíž toho drátu. Snad chce být alespoň trochu součástí stáda ve kterém byla celý život držena. Bez ohledu na to, že tím stádem je jiný živočišný druh. Každou noc byla zavírána do klece boxu jehož teplu za svůj život přivykla. Ve stáří je vystavena mrazu. Ve dne i v noci musí přivykat nejen tomu, že jí ubývají síly, ale i nekonečné nudě, zimě a opuštění.

Takhle končí naši nejlepší kamarádi z dětství. Osamělí, opuštění s ranami na těle, které už nikdo neléčí.

Víme, že zvířata jsou jiná než lidé. V něčem jsou méně zdatná v něčem jsou zase lepší než my. Nevíme zda je pro ně ve stáří podobně těžké přivykat novým věcem jako pro lidi. Dokud to nevíme neměli bychom se právě proto chovat tak, jakoby to všechno cítili? Protože co když to tak skutečně je? Vím, že chci hodně od lidí kteří nechávají opuštěné umírat v domovech pro seniory své vlastní členy rodiny. Přesto věřím, že se to brzy změní. Že díky blahobytu, který dnes máme budeme moci odhodit naši pýchu a přetvářku jež nás nutí nosit svá srdce zazděná a že brzy budeme všichni žít spolu ve svobodě. 

(Beta po to, co jsem kontaktovala majitele dostala adekvátní veterinární péči a rána na krku se jí zahojila).