Jsou to spíš nádory než kuřata

Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně.

Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela.

Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo.

Slíbila jsem si, že se sem vrátím.

Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam: 

„Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.

     Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dneska bourali jednu krávu a další budeme zabíjet zase až dvanáctého. Ale včera se nám narodili dvě telátka, dvojčátka. To víte, já jsem tady na to sám. Mám tři dcery a vnoučata, ale ty to asi dělat po mě nebudou. Kdybyste chtěla, tady pracovat, měl bych tady pro Vás i byt. Já mám 200 kusů dobytka a 2000 kusů drůbeže a sme na to dvá. Když po sobě nikoho nenajdu, kdo by to převzal, tak to tady asi celý skončí.“

     Při těchhle slovech jsem jen velmi těžko skrývala úsměv na své tváři. Pán je bývalý biatlonista, tak třeba by se nakonec mohl ještě vrátit ke sportu. 

      Dostalo se mi ještě ukázky té čerstvě zabité krávy, prý to byla mrcha kulhavá, tak si to zasloužila.

     

Nakonec jsem se šla podívat ještě na den staré telátko, které se třáslo, strachy nebo zimou, to jsem neuměla rozeznat a odjela jsem. Nechala jsem ho tam, aby za dva roky někdo jiný mohl udělat stejnou fotku, jako je ta nahoře. Nechala jsem ho tam, aby každý jeden den žilo život bez lásky, respektu, přátelství, pohlazení. Nechala jsem ho tam čekat na smrt.

      Na jatkách, kam jsem směřovala původně jsem se dozvěděla méně, avšak o to více to bolí:

    „My tady zabijeme denně 1500 kusů dobytka. Támhle když se podíváte, tam teď stavíme ještě jinou porážkovou halu. Aby splňovala všechny ty walfare požadavky, abysme těm zvířatům udělali tu smrt takovou co nejhezčí. Nebo jako nejhezčí, víte jak to myslim. Ale ono jako takovej zootechnik třeba, ten vůbec nepříde s tou porážkou do styku. Voni nám to sem přivezou, tadyhle na rampě my si to přebereme, no a na druhý straně už jim to vyjede naporcovaný. To může klidně dělat i někdo citlivější. To vy vůbec nevidíte tu porážku“

      

    Po odchodu jsem plánovala navštívit ještě drůbežárnu Klatovy, když jsem ale zadala do navigace drůbežárna, zjistila jsem, že mám cestou ještě minimálně jednu. V té se mi dostalo pozvání na čaj a dlouhého vyprávění: 

„No nás je tady na to pět. Máme každej měsíc přes 150 000 kuřat. No kuřat, oni to nejsou už ani kuřata neska, sou to spíš takový nádory.“ „Co že to je?“ Ptám se nevěřícně, v domění, že jsem se přeslechla. „No nádory. Oni rostou tak rychle, že to už neni ani zvíře. Si to vemte, vy to sem přivezete a má to 35 gramů. No a za měsíc když to kombajn sbírá to má 2,5 kila. Na jedno kilo přírůstku to sežere 1,5 kila krmení. To když vy to budete mít doma, tak vám to na kilo přírůstku sežere 21 kilo"

     "Ale jestli Vám někdo tvrdí, že to sou antibiotika a hormony, nevěřte tomu. Nevěřte tomu, to je lež." Přidala se k rozhovoru manželka: "Oni sou to kříženci, je to u nich normální. Dostávaj kvalitní krmivo a tam žádný hormony nejsou. Sou tam enzymy, to jo ale hormony a antibiotika ne. Takhle už to dneska prostě roste.

     Teď si vemte, že sme 25 let nebyli na dovolený. Ale zase sme měli dvě letadla. A dřív, když my sme začínali, před těma třiceti lety, to bylo normální, že byl úhyn kolem dvaceti procent, dneska když máte dvě, tak ste na pokraji krachu. Ty technologie, to de všechno dopředu. My to teď děláme na těch šest neděl. To byste koukala, jak ten rok vždycky uteče. Nám je sem vždycky navezou, to sou tak den starý no a potom po těch šesti nedělích přijede kombajn a všechny si je smete. 

    

     My to potom všechno vyčistíme a připravíme na další. Dřív, dřív to bylo ještě něco, dřív sme to dělali ručně. To sme si vždycky před hospodou počkali na takový ty bezdomovce a nezaměstnaný. A to voni měli rádi práci u nás. Dycky dostali peníze na ruku a pak celej den chlastali v hospodě a večer sem si je tam zase vyzvedla. Teda museli sme kontrolovat jestli můžou aspoň chodit rovně. A pak sme ty kuřata chytali takhle do rukou a dávali do beden. Dneska už bych to nedělala ani náhodou."

Když sou malinký, tak to my je máme ještě rádi, to je takový hezký. Ale postupně, jak to naroste a nedá se mezitim ani projít, no to je strašný. Tak to je vždycky, na začátku sou to kuřátka a na konci sou to svině, to už sem dycky ráda, když si to naložej a vodvezou.

Čtvrtá a naštěstí poslední zastávka proběhla v drůbežárně Klatovy. Na vrátnici si mysleli, že jsem přišla žádat o práci a tak jsem se tomu nebránila ačkoli to byla dnešní den už několikátá lež. Paní s HR mi nabídla místo referentky ředitele. A po tom, co zmínila, že si zrovna postěžoval, že by tam nějakou mladou a hezkou holku chtěl, zvedla telefon a předemnou řekla následující větu:
„Pane řediteli? Přijďte na vrátnici NĚCO tady pro Vás mám.“  A v zápětí se omlouvala, že řekla něco, že potřebovala, aby přišel. Na tenhle přístup už nejsem zvyklá.  Ředitel si mě převzal a s paní z HR jsem se rozloučila.

„Tak pojďte se mnou představím vám Marcelku, po ní byste si to převzala. Marcelko, řekněte tady slečně co děláte jo?“ 

Marcelka mi ukazuje svou tabulku na které právě pracuje: „Já tady teď zrovna dopisuju docházku, když si někdo nečipne pauzu.“

Z tabulky se dozvídám, že šéfová porážek byla nějaký den, v práci od 3:47 do 18:36. Nevěřícně se na to ptám a slečna mi říká: "To je normální, ale to nás nezajímá, my platíme navíc jenom soboty a noční, přes týden to vůbec neřešíme, to se neproplácí."

Nakonec mě oblékli do pláště, vzala jsem si čepici a návleky a po takových kartáčích, o které se čistí boty od kusů mrtvol, jsem prošla do výrobny. Nad hlavou mi jezdily desítky těl mrtvých kuřat, stroje je podle váhy rozřezávájí buď na čtvrtky nebo jinak a já jsem cítila, jak mi voda z jejich malých tělíček kape na hlavu.

150 000 kusů denně. 150 000 kusů, které na předchozím statku chovají 33 dní, se tady zavraždí za jediný den. Surovin, jak v drůbežárně nazývají živá kuřata, prý nikdy není dost a tak se dokupují a to by prý byla má práce. Supermarkety prý chtějí tolik prsou, že by museli na kuřatech růst jenom ta prsa a tak se to dokupujuje od jiných jatek.

Tam v těch provozech jsem to ještě dávala, adrenalin udělal své, ale teď jak to píšu, mám strach, že pozvracím klávesnici. Znovu cítím ten pach té zabité krávy na první zastávce, stále mám před očima ta malá svalnatá tělíčka rozřezávaná takovou rychlostí – prý 6 000 kusů za hodinu, pořád vidím pohled toho malého klepajícího se telátka a říkám si, proč?

Odpověď mohu bohužel nalézt ve slovech samotné paní z HR Klatovské drůbežárny: DOKUD BUDOU LIDI KUPOVAT A JÍST, TAK SE NAŠÍ FIRMĚ BUDE DAŘIT DOBŘE...