Humans

Sice to není dlouho, co jsem se i díky Péťovi probrala z nezodpovědnosti a "užívání si života", ale už teď umím říct, proč jsem se jako malá tolik moc a tak často ztrácela. Můj tatínek je chlap, který se narodil v roce 1955 tedy pouhých deset let poté co skončila ta Hitlerovo nechutnost. Já sem se narodila v roce 1990, takže skoro před dvacetišesti lety a pořád je tady ještě cítit ta nechutná pachuť minulýho režimu, kdy všichni dělali všechno svinstvo, ale nikomu to neříkali. Vůbec nikdo nikomu nic neříkal a už vůbec nevěřil. Táta si prošel tahle období obě, jeho rodina byla věřící, komanči věřící nesnášeli. Bože neumím si ani představit jakým peklem si ten člověk prošel. Bohužel sme se mu do toho s bráchou narodili my... Naše dětství bylo stejně nejisté jako byly tátínkovi nálady. On za to nemohl, za tu dobu snad svět ani nemohl vidět pozitivně. Bohužel, ale nás jako nepopsaných malých bohů se to dotklo. My jsme jeho nálady a křik nikdy nepochopili. Můj tatínek a má mamin...

Po zadání slov "kdo řídí" do vyhledávače Google se jako třetí výsledek zobrazí  "kdo řídí svět". Zajímalo by mě jak častý je to dotaz. Přitom odpověď je tak jednoduchá... Řídím ho já a každý další jeden z vás. Svět který je; prostě je, neumí být řízen. A přesto že si jeho řízení pořád dokola někdo představuje, usilovně se o to snaží a nebo si třeba i myslí, že ho řídí, výsedek je vždy stejný, zničených osobností, trpící příroda, hlad a brzké řízení tak maximálně autem do blázince. Odpověď na otázku "kdo řídí svět" je v naší hlavě, ne na Googlu. Však si jen uvědomme jak těžké je zorganizovat chod naší domácnosti a to se na tom podílí bez ustání od rána do večera mnohdy celá rodina... Takže... odpověď na otázku kdo řídí svět bychom měli. Nyní vyvstává otázka "kdo řídí nás"? Odpověď by ideálně měla být stejná jako na otázku číslo jedna, jenomže bohužel my sami si často neuvědomujeme že nikdo neřídí svět, jak bychom si potom mohli uvědom...

Ať je mi to milé, nebo ne, patřím mezi ty, kdo si v době hledání sebe sama pořídili čtyřnohého kamaráda aby takříkajíc "nebyli tak sami".... Moje čtyřnohá kámoška se jmenuje Tracy a už sem toho tady o ní docela dost napsala :-) Miluju jí nadevšechno nasvětě avšak kdybych se měla rozhodnout znovu, už bych si pro ni podruhé nejela. Mám hodně práce a ačkoli si jí sebou můžu brát do kanclu, často vidím, že z toho není úplně nadšená. Nemám moc času se jí teď věnovat, takže je ohromné štěstí, že jsem ten čas měla když byla maličká, v období kdy byla nejučenlivější a spoustu sme se toho společně naučily. Nyní už sem však přišla na to, že i přesto že je tak "chytrá" a umí "všechno co chci" a i přesto že sem se jí tolik věnovala, její  právo na život je úplně stejné jako  právo slepic vedle tátova pozemku... Příčí se mi dávat jí jíst těla mrtvých zvířat a tahle realita není úplně nejveselejší, obzvlášť ne v kruhu mých dosavadních známých a se znalostmi, které o st...

Ahoj jak se vůbec máš? Zní otázka klučiny vedle mě v autobuse, který se ptá své zhruba desetileté spolužačky. Ona odpovídá „špatně“. On je slušně vychovaný chlapec a ptá se proč, ve chvíli kdy mu to ona vše poví on odpovídá velmi výmluvně… „hm“… Ale co takhle když se nás někdo zeptá jak se máme a my řekneme dobře? Neměla by právě po tomto zaznít otázka proč? Není důležitější vědět proč se ostatní mají dobře, co jim jde z čeho mají radost, nebo v čem právě cítí že jsou úspěšní? Není otázka proč právě za touto odpovědí o moc důležitější? Pro lepší dokreslení si vymyslím čtyři scénáře: 1) Ahoj jak se máš? - Špatně. - Proč? - Musela sem ráno vstávat, pak sem šla do práce tam sedim jak blbec celej den, šéf měl zas tu svojí náladu, takže sem poslouchala jeho blbý kecy celej den, jebe mě za píčoviny a sám je úplně blbej. Navíc mě včera nasral manžel, protože přišel pozdě z práce, musim venčit toho čokla co si děcka vydupaly a prostě je toho fakt na mě moc. - hm… 2) Ahoj ja...

Právě mi kamarádka napsala na messengeru zprávu "Verus a vis, ze lidi co davaji furt naky citaty na fb verejne, tak ze to svedci o mensi inteligenci".Toto sdělení mě nijak nepřekvapilo, ale přecijen trošku zneklidnilo. Odepsala jsem jí sice, že nepochybuju o tom že jsem "málo inteligentní" , protože ... zcela upřímně vůbec netuším co to znamená :D :D Jako schopnost rozlišovat, chápat či poznávat to vím co je, teda wikipedie mi to teď řekla :D ale nechápu jak a kdo určuje co je málo a co moc. Už jenom sama wiki to rozlišuje na spoustu oblastí nejen na to IQ co si furt někdo měří - je ale fakt že já to rači nedělam :D :D :D :D Ale za to mám takový názor (možná fakt málo inteligentní, ale sem docela ráda za to, že ho mám :D) - není spíše málo inteligentní věřit takovému blábolu a soudit na základě toho člověka ať už jeho inteligenci nebo cokoli dalšího a není už vůbec dost strašné a smutné srovnávat vlastní individualitu se stovkami, tisíci či miliony dalších lidí? Za...

Žilo bylo jedno malé prasátko, ono teda spíše jen bylo než aby žilo. Vlastně ve skutečnosti tohle jedno konkrétní prasátko ani nebylo, vymýšlím si ho, protože lidé jsou na vymyšlené příběhy zvyklí, jsou za ně rádi, čtou je raději než ty opravdové... Tohle vymyšlené prasátko bylo zavřené ve strašně těsném prostoru a aby nezmrzlo muselo se tlačit se svými brášky pod nějakou lampou ze které sálalo alespoň trochu tepla. Stejně tak jako miliony a miliony těch opravdových prasátek, žilo tohle jedno ve strašném smradu a jeho maminka se s ním vůbec nebavila jen pořád tupě zírala někam do prázdna. Co bylo ale ještě horší, prasátko se nemohlo s maminkou ani pomazlit, protože maminka byla vměstnaná do taak maličkatého prostoru, že se nemohla ani pohnout, vlastně se nemohla na svá děťátka ani pořádně podívat. Prasátko tušilo, že to ale není jediný důvod, proč je maminka tak bezcitná a proč s nimi skoro nikdy nemluví... Jednoho dne přišel člověk, který chytal malé růžové brášky, řezal jim do zadeč...

Ježiši to je strašný tohlecto. Nebo tobě se to líbí? Zní za mými zády pražské mhd když jedeme okolo novostavby kancelářské budovy. „no nelíbí, je to strašný úplně, vůbec se to sem nehodí, úplně jako pěst na oko.“ „já nevím že to vůbec povolujou takovýhle stavby“. Otáčím se na paní a mile se usmívám, snažím se jí naznačit, že může žít úplně bez problémů šťastně i při existenci této budovy že kdyby na ní nehledala to ošklivé že by se dokázala i těšit z toho, že sedí v mhd a veze se bez jakékoli námahy z bodu a do bodu b. Nepochopila to :D Zpět se neusmála, ale konverzace pokračovala „no já nevím co budeme dýchat za chvíli“ , to je úvaha se kterou jsem mohla souhlasit, ačkoli, to je taky tak komplexní problém, že vinit za to tu budovu nebylo úplně fér. „No já mám mladý na venkově, tak jezdím tam za nima“ „no jen jezděte když máte tu možnost. Já jsem tady spokojená, mě tady nic nechybí, mám tady zahrádku, akorát musím do práce protože stát se o nás stará tak dobře, že musim chodit do...