Plánování

Sice to není dlouho, co jsem se i díky Péťovi probrala z nezodpovědnosti a "užívání si života", ale už teď umím říct, proč jsem se jako malá tolik moc a tak často ztrácela. Můj tatínek je chlap, který se narodil v roce 1955 tedy pouhých deset let poté co skončila ta Hitlerovo nechutnost. Já sem se narodila v roce 1990, takže skoro před dvacetišesti lety a pořád je tady ještě cítit ta nechutná pachuť minulýho režimu, kdy všichni dělali všechno svinstvo, ale nikomu to neříkali. Vůbec nikdo nikomu nic neříkal a už vůbec nevěřil. Táta si prošel tahle období obě, jeho rodina byla věřící, komanči věřící nesnášeli. Bože neumím si ani představit jakým peklem si ten člověk prošel. Bohužel sme se mu do toho s bráchou narodili my... Naše dětství bylo stejně nejisté jako byly tátínkovi nálady. On za to nemohl, za tu dobu snad svět ani nemohl vidět pozitivně. Bohužel, ale nás jako nepopsaných malých bohů se to dotklo. My jsme jeho nálady a křik nikdy nepochopili. Můj tatínek a má maminka se před nám nikdy v životě neobjali. Jednou jedinkrát jsem je spolu viděla v posteli a to mi potom u snídaně řekli, že "se mi něco zdálo". Lež jak věž, pro malého boha zase další absolutně neuchopitelná situace. A tak se z malého dětského boha pomalu stal zničený člověk, co začal pít, hulit a kouřit už ve dvanácti letech. Naučila jsem se, že užívat si život znamená žít ze dne na den a nic neřešit. Trvalo mi docela dlouho pochopit, že to tak vůbec neni, že to neznamená užívat si život, ale přežívat.

Nyní vím co je zodpovědnost a plánování a kdybych to měla přirovnat, přirovnám to k výletní lodi a chatrnému člunu. Osoby, které jedou na člunu se mají líp tehdy, když svítí slunko, nejsou vlny a je krásně, protože nemusí do vody slézat složitě po schodech, či čekat až loď zakotví na vhodném místě. Když však začne pršet, foukat vítra a přijdou vlny dost často se jejich loď i převrátí, zatímco lidé na výletní lodi si mohou zalézt do postele, či lodní restaurace.

Bohužel, takhle podle mě vypadá dnešní společnost. Lidé, kteří jsou na člunech nenávidí ty lidi na výletních lodích, protože vždycky když kolem nich projedou dělají vlny. Lidé na člunech se nenechávají inspirovat, ani nevymýšlejí zda by nebyla nějaká možnost dostat se na výletní loď, pijí a nadávají... Když se potom v přístavu potkají lidi z výletní lodi a lidi ze člunu hádají se co je lepší. Křičí na sebe, aniž by museli. Lidé ze člunu jsou dost naštvaní, je to pochopitelné, často jim bývá zima a mají hlad a tak ukončit hádky je na lidech z výletní lodi. Jenže těm je to často jedno, proč by vysvětlovali těm hadrákům ze člunu jak je na lodi dobře, stejně by to nepochopili. Jenže... Právě na lidech z lodi záleží, jestli se na ni dostanou i lidé ze člunu. Protože lidé ze člunu si moc dobře neumějí představit, jaké je to na lodi, na lodi je příliš mnoho míst, kde se bavit, jak si užívat života, kam jít a lidé ze člunu tohle nechápou... Lidem z lodí naopak stačí pouhý pohled z okna když je bouře, aby pochopili. Prázdých lodí je v přístavech ještě mraky a i kdyby došli, lidé ze člunu je mohou postavit, když se namísto zlobení na lidi z lodí začnou usmívat, plánovat, zodpovědně stavět a třeba i požádají lidi z lodí o radu...

Já sama mám celou rodinu ve člunu. Ještě moc nevím jak je dostat na loď, protože oni to strašně moc odmítají. Zcela upřímně je pro mě reálnější představa, že "změním svět", než že dostanu členy své rodiny ze člunu na loď, bolí mě to, ale neztrácím naději. Nehádám se s nimi, už se na ně nevztekám, ani nenaštvávám. Prostě čekám, objímám, říkám jim jak je mám ráda, usmívám se a přeji si aby mi alespoň jednou jedinkrát v životě uvěřili, aby zjistili, že věřit druhým není slabost, aby se mi alepoň jednou nevysmáli, že "tak brzy řeším..." a nebo že "moc řeším...". Doplavat na loď není snadné, vůbec najít loď do které bychom mohli nastoupit je strašně těžké. Při cestě na loď je často třeba na chvíli se vzdát, ale také je potřeba nepřestat to zkoušet. A ani potom na lodi to není snadné, lidé na lodi umějí tančit, hrát tenis, golf, zpívat, hrát šachy... je to úplně jiný život a patřit na loď zabere další úsilí. Třaba pochopit, že když se udělá hezky, nesmí lidé z lodi skákat hned do vody, protože je to velmi nebezpečné, kvůli motoru, výšce a tak... je potřeba se naučit že věřit lidem a tomu, co nám poví není až tak špatné, ale že ověřovat si věci lze vlastní činností... je ale potřeba řešit a plánovat, bez toho ani člun moc daleko nedojede...