Z říše pohádek

Žilo bylo jedno malé prasátko, ono teda spíše jen bylo než aby žilo. Vlastně ve skutečnosti tohle jedno konkrétní prasátko ani nebylo, vymýšlím si ho, protože lidé jsou na vymyšlené příběhy zvyklí, jsou za ně rádi, čtou je raději než ty opravdové...
Tohle vymyšlené prasátko bylo zavřené ve strašně těsném prostoru a aby nezmrzlo muselo se tlačit se svými brášky pod nějakou lampou ze které sálalo alespoň trochu tepla. Stejně tak jako miliony a miliony těch opravdových prasátek, žilo tohle jedno ve strašném smradu a jeho maminka se s ním vůbec nebavila jen pořád tupě zírala někam do prázdna. Co bylo ale ještě horší, prasátko se nemohlo s maminkou ani pomazlit, protože maminka byla vměstnaná do taak maličkatého prostoru, že se nemohla ani pohnout, vlastně se nemohla na svá děťátka ani pořádně podívat. Prasátko tušilo, že to ale není jediný důvod, proč je maminka tak bezcitná a proč s nimi skoro nikdy nemluví... Jednoho dne přišel člověk, který chytal malé růžové brášky, řezal jim do zadečku a vyndaval jim kouličky. Bráškové strašně usedavě plakali a tak se prasátko rozhodlo k radikálnímu kroku... TĚĎ a nebo NIKDY... vzalo nohy na ramena a než se kdokoli stačil vzpamatovat bylo fuč. Teda... Fuč zas až tak úplně ne, bylo na cestě plný aut a než se nadělo, jedno zastavilo a nějaký pán začal šišlat a povídat - jůů ty seš ale roztomilé prasátko, kde ses tady vzalo? Prasátko jen spokojeně chrochtlo v jeho teplých rukou, cítilo, že je v bezpečí protože ačkoli nevědělo co to znamená vegan, tak nápis s kytičkama a přírodou na jeho tričku prasátko velice hodně uklidňoval a když potom začal hovořit už ne šišlavým, ale klidným hlasem a představil se jménem Mír prasátko se přestalo obávat docela. 

Když dorazili k domu, Mír se rozhovořil: "Víš prasátko s lidma je to těžký, chtějí ovládnout svět, protože neumí ovládnout sami sebe. Nekokáží to, protože sou stále dokola učeni, že lhaní je fajn. Učí se lhát už od samého dětství, kdy vám mrtvým prasátkům říkají třeba vepřová kýta nebo dětská šunka. Učí se, že za to špatné co se v životě děje můžou vymyšlené postavy, kterým říkají bohové. Často při tom jak pojídají těla mrtvých zvířátek hrajou hry jako je Černý petr, kdy svým kamarádům nemohou prozradit že mají špatnou kartu a jsou učení že je radostné dávat špatnou kartu svému kamarádovi. No jo no, prasátko co naděláš s lidmi je to těžké." Prasátko moc nerozumělo tomu co ten pán Mír říkal ale bylo tolik unavené že stejně hned co dopovídal zamžouralo svýma maličkatýma očkama a uslo. Zdálo se mu, že tenhle hodný Mír vtrhl do té ošklivé budovy a svýma teplýma rukama objal maminku... Bože jak krásný to byl sen... Ani se nenadálo a byl nový den. Mír přišel a přinesl brambory a hrášek a u toho jak prasátko jedlo počal mu vyprávět další příběh: "Víš prasátko, lidé za to nemohou že tvou maminku a brášky snědí oni jsou tak naučení, lidé nejsou ještě tak dokonalí aby dokázali sami za sebe myslet, ale jednou moje milé prasátko, jednou i s naší pomocí se budou o něco méně bát uvažovat o pravdě. Budou chtít mít vlastní zkušenost a nenechají se ovládnout primitivním tvořením závislosti na utrpení druhých a nenechají se obalamutit vírou v něco co nikdy nespatřili ani necítili. Vím prasátko že by si chtělo slyšet, že zachráním i tvou maminku a tvé brášky a sestřičky, ale to nejde. Potrestali by mě podle práva na kterém se dohodli a nebo které nechali dohodnout jiné svým nezájmem a hlavně, Tebe by mi vzali a udělali by si z tebe něco ke svému jídlu. Prasátko moje já vím, že je to moc špatné vědět, že Tvoji maminku lidé snědí, ale víš co? Když budeš statečné a nebudeš moc dlouho naštvané na tuhle nespravedlnost můžeme společně pomoci aby maminek jako je ta tvá bylo čím dál tím méně. Vím že zatím nechápeš, ale ukážu ti hned zítra co mám na mysli. Zatím odpočívej.

Prasátko bylo moc zmatené ale stejně usnulo a zdálo se mu, že jeho maminku rozřezali lidé na kusy. Když se s hlasitým pláčem vzbudilo Mír už seděl vedle jeho pelíšku a klidným hlasem ho pozdravil: "Ahoj prasátko, budeš se jmenovat Naděje a dnes Tě čeká velký den. Půjdeme spolu do města. Tam jsou lidé kteří vodí na vodítku psy. Já ponesu v náručí tebe a budeme se jich společně ptát jaký je rozdíl mezi Tebou má malá Naděje a jejich milovanými pejsky. Budeme se jich ptát zda by pozvali své přátele na grilovačku svého čtynohého milovaného kamaráda. Oni se na nás Naděje budou rozkřikovat a budou nás urážet a nadávat nám. Někteří nás možná budou chtít i bít. Budou to dělat, protože nejsou zvyklí přemýšlet nad pravdou, protože ta někdy bolí, tak jako bolí Tebe když Ti povídám o tom, že Tvou maminku zabijí elektrickým proudem a že zemře v křečích a bolestech jen proto, aby lidé, kteří to vůbec nepotřebují mohli říkat, jako moc si pochutnali a nebo ještě lépe jako moc se přežrali a sami sobě nalhávat jak moc pro ně bylo tělo Tvé maminky zdravé... Bude je to bolet sice o něco méně, než bolí Tebe že s tím nedokážu nic udělat, ale stejně to nebudou chtít slyšet. Později jim ale dojde kolik zla svou naučenou nevědomostí a zbytečnou pohodlnou konformitou napáchali a to je moje maličká Naděje teď náš společný cíl. Nahrávat videa a pouštět je lidem, ukazovat jak moc jsou jejich reakce nesmyslné a jejich argumenty prázdné. Ukázat jim v obrázcích jak moc zbytečná byla smrt Tvé maminky a jak stejně zybtečný je život Tvůj v nesvobodě v rukách mých. Pokusíme se Naděje společne ukončit tuhle zbytečnou nevědomost a schovávání se před pravdou a společnými silami se pokusíme zajistit aby za nějakou dobu už žádné prasátko ani kůzlátko, kuřátko, velblouďátko, hříbátko, štěnátko, slůňátko, nebo telátko nemuselo být využíváno k sobeckým lidským účelům, dokonce ani takovým jako je tenhle můj... Naděje, já vím že to není to co bys sama chtěla, ale zkus to přijmout tak jak to je zkus se s tím smířit, zkus se soustředit na to co máme a ne na to co jsi ztratila. Zkus nepřemýšlet nad tím co bude nebo by mohlo být, zkus si užívat mou teplou náruč jako já si budu užívat tvé čistoty bytí...

A pokud byste se snad někdo ptal proč není ani v říši pohádek naděje na záchranu Nadějiny maminky, potom Vám odpovím, že je to kvůli tomu, že v říši oPRAVDových pohádek je i ta nejbolavější pravda stále  méně bolavá než ta sebemenší lež s tím nejčistčím úmyslem...

s Nadějí Mír... <3