Jak se máš?

Ahoj jak se vůbec máš? Zní otázka klučiny vedle mě v autobuse, který se ptá své zhruba desetileté spolužačky. Ona odpovídá „špatně“. On je slušně vychovaný chlapec a ptá se proč, ve chvíli kdy mu to ona vše poví on odpovídá velmi výmluvně… „hm“…

Ale co takhle když se nás někdo zeptá jak se máme a my řekneme dobře? Neměla by právě po tomto zaznít otázka proč? Není důležitější vědět proč se ostatní mají dobře, co jim jde z čeho mají radost, nebo v čem právě cítí že jsou úspěšní? Není otázka proč právě za touto odpovědí o moc důležitější?

Pro lepší dokreslení si vymyslím čtyři scénáře:

1) Ahoj jak se máš? - Špatně. - Proč? - Musela sem ráno vstávat, pak sem šla do práce tam sedim jak blbec celej den, šéf měl zas tu svojí náladu, takže sem poslouchala jeho blbý kecy celej den, jebe mě za píčoviny a sám je úplně blbej. Navíc mě včera nasral manžel, protože přišel pozdě z práce, musim venčit toho čokla co si děcka vydupaly a prostě je toho fakt na mě moc. - hm…

2) Ahoj jak se máš? - Dobře – hm…

3) Ahoj jak se máš? - špatně – jaj, tak to mě mrzí, můžu ti nějak pomoci? - jo prosím , obejmi mě.

4) Ahoj jak ses máš? - dobře – proč? Protože jsem si ráno dala skvělou snídani a potom sem v práci šéfovi pomohla odreagovat se od jeho chmur. Sice mě to trošku zdrželo od práce, ale to nevadí, protože stejně tak jako tak na mě chtěl křičet kvůli tomu, že sem neměla hotového něco důležitého, co mě samozřejmě v kontextu mé práce příde naprosto nepodstatné, ale jeho chápu, takže sem to potom udělala a měl radost. A hlavně mám strašnou radost, protože se manželovi v práci daří a má tam skvělej kolektiv, včera s lidma z práce seděl do jedenácti u drinku a kecali, což mě trošku překvapilo, protže to byla nějaká spontánní akce, ale když přišel domu a všechno mi vyprávěl, působil tak nadšeně, že tu dobrou náladu přenesl i na mě. Děti sou skvělý, sou hrozně vtipný, chtějí psa a tak jim kupuju citlivý kytky a už půl roku čekam až nějaká přežije, abych jim ho mohla koupit, ale zatím všechny uschly…

Který z uvedených scénářů bychom měli učit naše děti? Mají myslet na to špatné a od boku vědět proč je všechno na hovno a nebo je dobré ukazovat jim, a učit je pamatovat si to dobré...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace