Humans

První pusa, první rande, první hádka s rodiči, první velké rozhodování kam dál jestli na gympl a nebo něco odbornějšího, taneční, první sex, první brigáda, první výplata, první auto, maturita, přijímačky na vejšku, první zkouška, pvní veřejná prezentace projektu, bakalářka, diplomka, státnice, první práce... Nechápu, že sem ještě  nikde nanarazila na manuál jakej má IKEA, vždyť je to tak stejný... První pusa a všechno to okolo, první rande a všechno to okolo, první střední a to všechno kolem... Achjo. Nakreslete už někdo manuál na tohle, ať všecky ty bulímie, anorexie, závislosti, otrava alkoholem, zbytečný smrťáky za volantem, ať to všechno můžem prolistovat předem a prohlídnout si co chcem stavět.  Vždyť když se člověk dívá na život pozpátku je to úplně přesně stejný jak stavět nábytek z IKEA. První kroky sou tak těžký, všechno to tolik trvá, zdá se to nemožný, jenže  jakmile na to přijdeme, nebo nějakej dílek spojíme k jinýmu ke kterýmu nepatří a musíme se vrátit,...

Brácha mi někdy před půl rokem, možná dýl řekl, že lidé potřebují nenávidět. Nechápala jsem proč by lidi měli něco tak strašně otravnýho, co ničí jejich vlastní životy potřebovat, ale pro některé lidi je to ta jediná emoce, kterou dokáží poznat, pochopit, pro někoho je to jediné pojítko se světem, jediná známka toho, že jsou živí. Nenávist je pro lidi se zamčeným srdcem to jediné co je dělá žijícími bytostmi a proto ji  potřebují. Oni neznají jiné emoce dokonce i vztek a žárlivost spojují s nenávistí, nedokáží rozeznat, že existuje nekonečné množství dalších pestrobarevně úžasně dokonalých emocí. Nenávidí, protože je to to jediné co umějí. Jenže tak to nemusí být. Naučit se přestat nenávidět je celkem jednoduché. Stačí se dívat. Dívat se přímo do středu naší nenávisti. Najít jí, uvědomit si, že není v nikom ani ničem kolem nás, ale že je jen a pouze v nás samých, v našich hlavách, tělech, srdcích a později jak každý pochopí v našich duších... Ve chvíli kdy nenávist najdeme je důle...

Občas se mi ještě stane, že si prohlížím fotografie a říkám si ty jo, tehdy jsem byla tak šťastná, proč nejsem nyní? Ta myšlenka mě docela překvapila právě dneska, protože už je to téměř rok a půl od doby, kdy jsem se začala krůček po krůčku učit žít v přítomnosti. Tahle překvapivá myšlenka mě donutila zamyslet se nad tím jak je možné, že i přes tu náročnou práci na bytí v přítomnosti mám pocit, že v minulosti bylo něco lepší než je nyní. Přišla jsem na to, že v mém případě je to čistě z toho důvodu, že ta vzpomínka na fotografii je oproštěná od všech dalších myšlenek, které ať si to chci sebevíc či méně připustit stále ovládají mé bytí. Fotografie je jeden moment, čistá přítomnost, bez vnějších vlivů, bez všeho co naši mysl nutí odcházet od toho přítomného okamžiku. Hotová fotografie už nepřemýšlí jestli je trapné, že je vyfocená, hotová fotografie zachycuje tu jednu jedinou vteřinu bez všeho a všech, zachycuje čistý okamžik bytí, zachycuje tu dokonalost, jíž se lze pomocí meditace...