Žijeme?

Občas se mi ještě stane, že si prohlížím fotografie a říkám si ty jo, tehdy jsem byla tak šťastná, proč nejsem nyní? Ta myšlenka mě docela překvapila právě dneska, protože už je to téměř rok a půl od doby, kdy jsem se začala krůček po krůčku učit žít v přítomnosti. Tahle překvapivá myšlenka mě donutila zamyslet se nad tím jak je možné, že i přes tu náročnou práci na bytí v přítomnosti mám pocit, že v minulosti bylo něco lepší než je nyní.
Přišla jsem na to, že v mém případě je to čistě z toho důvodu, že ta vzpomínka na fotografii je oproštěná od všech dalších myšlenek, které ať si to chci sebevíc či méně připustit stále ovládají mé bytí.
Fotografie je jeden moment, čistá přítomnost, bez vnějších vlivů, bez všeho co naši mysl nutí odcházet od toho přítomného okamžiku. Hotová fotografie už nepřemýšlí jestli je trapné, že je vyfocená, hotová fotografie zachycuje tu jednu jedinou vteřinu bez všeho a všech, zachycuje čistý okamžik bytí, zachycuje tu dokonalost, jíž se lze pomocí meditace a práce na žití v přítomném okamžiku přiblížit, ne-li ji úplně začít žít.

Kdyby mě asi někdo vyfotil dneska, jak si prohlížím fotografii a já sem se na to podívala za deset let řeknu si "jeee, jak jsem tehdy byla šťastná". A taky určitě, jak sem byla krásná a hubená a jak sem milovala to či ono a budu závidět sobě samé to, co dneska mám, ale přes hromadu těch nepodstatných myšlenek nedokážu vidět.

Z mé dnešní myšlenky vychází jediné a to, že i když jsem si myslela, že umím žít v přítomnosti, není tomu tak ani zdaleka. 

Mé podvědomí mi stále dokola našeptává. Až uděláš tu školu, až se vyspíš, až odjedeš na dovolenou, až se s Péťou naučíte pořádně komunikovat, až bude tvá rodina přístupnější, až bude lepší počasí, až bude čas... Když sem byla na střední tak to zase bylo "až skončí škola", na vejšce potom "až bude pátek"... Mezitím plynou miliony šťastných fotografií jako zrychlený film, aniž bych si jich pod návalem toho všeho až stačila všimnout...

Naučit se žít v přítomnosti navzdory všem rušivým elementům okolního světa je fuška. Vždycky bude něco co nám bude říkat "až.... tak to bude jiný, protože bez až to stojí za prd...". Jenže žádný až není.

Tenhle jediný okamžik je okamžik, kdy můžeme my sami vzít pomyslný fotoaparát a vytvořit fotografii. To je to jediné na čem skutečně záleží, jen se musíme doopravdy nadrtit jak toho docílit. Jen se musíme donutit usmát tak, jako by nás fakt někdo zrovna fotil. Já věřím tomu, že tahle práce, navzdory své náročnosti je o moc méně náročná než prohlížení fotografií a myšlenka "kdyby...".

Zkouška zda žijeme v přítomnosti je dle mého názoru jednoduchá. Vemte si do ruky fotografie z minulého měsíce (jestli žádný nemáte nějaký pořiďte a do kalendáře si dejte odkaz na tenhle článek, tak abyste si ho prošli za měsíc (; )) projděte si je a pozorujte co to s vámi dělá. Jaké vzpomínky se vám honí hlavou při jejich prohlížení? Jsou to vzpomínky na dané situace, na příběh, který se děl okolo zachycení snímku a nebo jste překvapeni co vše jste to ten minulý měsíc dělali?
Ať už to teď právě máme tak nebo tak, měli bychom si pamatovat, že to s kým jsme nyní, to co právě teď děláme, to jak právě teď přemýšlíme, to jediné je to co máme bez ohledu na to kolik dalších fotografií, zážitků, peněz, aut, psů či dalších věcí a situací budeme mít. Pokud tohle snadné cvičení zopakujete tři měsíce po sobě a žádná fotografie se neobejde bez negativních vzpomínek, zkuste přemýšlet zda není potřeba něco opravdu NYNÍ (ne AŽ) změnit.
Změna nutně nemusí znamenat opuštění dané situace, může znamenat hledání řešení a cest, protože nejlepší cesta ven je prostě někdy skrz...
Pokud na nás tedy partner vrčí že ho fotíme, zkusme mu vysvětlit proč je to pro nás důležité a stejně to dělejme i kdekoli jinde, prostě mluvme...
Žádný okamžik není všední a žádná vteřina není navždy. Myslíme si, že máme věčnost, ale nemáme... Oceňujme vše kolem nás, usmívejme se, milujme druhé, NECHME SE MILOVAT, MILUJME SAMI SEBE, buďme TADY a I když budeme nejvíc nešťastní zkusme si připomenout, že fotka nepřemýšlí, neřeší, že prostě je, oproštěná od všech rušivých vlivů, které by ji dokázaly odvést od dokonalosti okamžiku. Fotka je dokonalým rádcem žití v přítomnosti, foťme i bez foťáků, protože jen tak pochopíme, že i smutek je krásný.