Nenávist, vztek a žárlivost

Brácha mi někdy před půl rokem, možná dýl řekl, že lidé potřebují nenávidět. Nechápala jsem proč by lidi měli něco tak strašně otravnýho, co ničí jejich vlastní životy potřebovat, ale pro některé lidi je to ta jediná emoce, kterou dokáží poznat, pochopit, pro někoho je to jediné pojítko se světem, jediná známka toho, že jsou živí. Nenávist je pro lidi se zamčeným srdcem to jediné co je dělá žijícími bytostmi a proto ji  potřebují. Oni neznají jiné emoce dokonce i vztek a žárlivost spojují s nenávistí, nedokáží rozeznat, že existuje nekonečné množství dalších pestrobarevně úžasně dokonalých emocí. Nenávidí, protože je to to jediné co umějí. Jenže tak to nemusí být. Naučit se přestat nenávidět je celkem jednoduché. Stačí se dívat. Dívat se přímo do středu naší nenávisti. Najít jí, uvědomit si, že není v nikom ani ničem kolem nás, ale že je jen a pouze v nás samých, v našich hlavách, tělech, srdcích a později jak každý pochopí v našich duších... Ve chvíli kdy nenávist najdeme je důležité nepřestat ji sledovat. Ať už to trvá jak dlouho chce. Ona postupně zmizí, protože si sami uvědomíme jak moc nám ze života bere a to jediné co dává je smutné nic. Ve chvíli kdy odstřihneme nenávist ještě nemáme vyhráno. Teprve teď se nám otevírá brána k dalším emocím. Právě teď nastává čas na cit. S citem přijde ale i vztek a žárlivost a to je další příležitost posunout se dál. 

Od mala je nám vtloukáno do hlavy, že žárlivost je špatná a tak když žárlíme, neradi to přiznáváme, raději, než abychom se zeptali "kdo ti píše" vztekáme se kvůli kravinám a tak se velmi snadno stává, že sami sobě uvěříme, že vůbec nežárlíme a staneme se vzteklým zlým člověkem, který sice přemohl nenávist, ale její  místo naplno zaplnil malý vzteklý červ ve kterýho se klidně velmi snadno promněníme celý, pokud nedokážeme definovat věci, které nám vadí. 

Definice toho co nám vadí, není zbytečným otravováním našeho okolí, je to návodem, pomocí, cestou kterou  máme jít abychom se mohli posunout do další fáze vědění. To že nám něco vadí, to že to dokážeme pojmenovat, to je ta jediná cesta, jak se s tím vypořádat, ta jediná cesta jak na tom pracovat, jak to změnit, je-li to  možné. Ale pozor na to, abychom se nenaučili moc rychle utíkat. Ve chvíli, kdy si umíme uvědomovat, že nám něco vadí, měl by být únik od toho až tím nejkrajnějším řešením. Nejprve bychom si měli být co nejvíce jisti, že to, že nám to vadí je skutečné, že to není  jen nějaká naše představa. Pokud máme v tomhle jasno, měli bychom se pokusit najít alespoň tři řešení jak tuhle vadu odstranit, tahle řešení poctivě zralizovat a až tehdy, budeme-li si skutčně jisti, že nám to vadit nepřestane a že to nelze nijak obejít, je čas na úvahy o hledání jiné cesty. 

Já jsem nyní ve již ve třetí fázi. Zbavila jsem se nenávisti i vzteku, je to úžasný pocit, ale zdá se, že je předemnou stále ještě velmi těžká zkouška, je jí žárlivost a ačkoli tuhle holku zlobivou umim uchopit a často už i pojmenovat, ona mě pořád dokáže ovládat, budu s ní mít ještě asi nějakou práci, ale pokaždé když se znovu  objeví, vidím to jako příležitost k tréninku a už jenom to  jí oslabuje :-)
Nebojme se otevřít svá srdce,

evoluce nás přivedla až sem, nyní je tohle náš další úkol.