Humans

"Chci mít klid." Kolikrát v životě už jsme tuhle větu slyšeli a kolikrát jsme jí sami řekli? Co to ale znamená? "Chci mít klid!" Říkáme partnerovi, nebo svým dětem, po tom co přijdeme z práce, kde jsme se celý den stresovali, kde na nás křičel šéf a kde jsme zuby nehty bojovali za svojí pravdu a za své schopnosti.  "Chci mít aspoň na chvilku klid!" říkáme poté co přijdeme z místa, které nenávidíme, ale kam zítra zase půjdeme. A vy co vás máme milovat a dávat vám svůj čas a pozornost, vy to zařiďte a běda jak ne! Běda jak nebudu mít klid! Náš malý syn nám jde dát svojí oblíbenou hračku a my už to nevydržíme a zakřičíme na něj "říkal jsem ti, že chci mít klid!" Syn je zmatený, nesl přeci tatínkovi svojí nejoblíbenější  hračku a chtěl si s ním hrát, protože tak je mu nejlépe, tak má nejlepší klid. Jenže tatínek chce mít jinej klid. Tatínek chce být úplně sám v místnosti, kde nebude ani maminka, ani oni, jeho děti. Tam by syn teda rozhodně klid mít ...

Nevím jak je to dlouho, byla sem v tý době těžkej ignorant. Každopádně nebude to dýl jak deset let, co se můj brácha rozhodl, že ho život u rodičů nebaví a že se odstěhuje na nádraží. Nevím přesně ani jak dlouho tam "bydlel", ale pamatuju si moc dobře na moment, kdy mi mamka s taťkou, tehdy už rozvedený, zavolali ať přijdu za nima na paroviště a tam mi oznámili, že je brácha v bezvědomí na anesteziologickém a resuscitačním oddělení v Klatovech a že tam za ním jedou. Bez váhání jsem jela s nimi.  V nemocnici nám řekli, že bráchu zbili náckové a že je na tom hodně špatně. Po nějaké době bráchu přivezli domu a ten nemohl sám skoro ani chodit. Doktoři nám tehdy řekli, že utrpěl velmi vážné poranění hlavy a že jestli bude dál kouřit marihuanu a pít alkohol, může to mít trvalé následky v podobě epileptických záchvatů. Trvalo to jen pár let, než brácha dostal svůj první vážný záchvat. No a teď...Čí je tohle celý vina?  Můžou za to, že brácha byl na nádraží rodiče a jejich roz...

Obě tato podstatná jména, jsou-li vyslovena nahlas před většinovou společností, téměř vždy vzbuzují rozpaky, překvapení, pohoršení, stud, výsměch, či jinou reakci, která je spíše negativní než pozitivní. Společným jmenovatelem pro sex i veganství je tedy společenské tabu, které vytváří obrovský prostor pro předsudky, což je orná půda pro průsery. Veganství. Co vše se skrývá v tomto kouzelném pojmu? Těžko říct, nějaké definice existují, ale ty nejsou ani zdaleka schopny obsáhnout obrovské snahy všech, kdo se snaží o změnu smýšlení většinové společnosti ve vztahu k problematice živočišné produkce. Ačkoliv je to fakt divný, tak málokdo ví, co se skrývá za těmi miliony úhledně zabalených balíčků v regálech obchodních domů. Kdybychom měli shlédnout video jak se tam ty balíčky dostaly, pokaždé, než si jeden z nich odneseme domů, asi by se jejich dovoz do supermarketů rapidně snížil. Přesto je poukazování na fakt týhle nechutný reality považován za extrém. No nic, ale pojďmě k tý příjem...

Představme si život jako vysoký zámek s velkou věží, překrásnou zahradou a obrovským výhledem.   Představme si, že když se narodíme, narodíme se v podzemním patře v tom nejmenším pokojíčku, ve kterém je jen slaboučké světýlko a tak ani pořádně nevidíme co vše je kolem nás, nevidíme ty mučící nástroje, ani ty plesnivé stěny. Každý den pětkrát přijde paní a dá nám jídlo. Když se naučíme chodit odvážíme se otevřít dveře a podívat se kam ta paní odchází, když ale vidíme tu tmu, která se rozhléhá po celé chodbě lekneme se a dveře za sebou pořádně zabouchneme. Když chceme můžeme začít být vděční za své malinkaté světýlko, teplé jídlo a tu paní. Jak ale jde čas přecijen se odhodláme a vykročíme ven z těch dveří. Když si naše oči po nějakém čase na tmu přivyknou objevíme schody. Odvážíme se po nich pokračovat, jenže zhruba dvacátý schod je strašně kluzký a my na něm uklouzneme a skutálíme se dolu z těch schodů, které jsou velice prudké a velmi se pomlátíme. Zalezeme tedy znovu ...

Tracy je takový můj trenažér na dítě. Je to super. Mám jí od malinka a tím že jsem jí vychovávala úplně sama je přesně podle mých představ, což je celkem logický, když nemam její chyby na koho svést tak je lepší když žádný nemá (rozuměj, když na ní žádný podvědomě nevyhledávám:D). No každopádně jak už někteří z předchozích článků asi víte chodím s ní bez vodítka a to téměř všude. Když si myslí, že je to vhodný, tak poslouchá na slovo. :D Její poslední tríček je  že se naučila sama skákat do vany, když jí řeknu, že má špinavý nožičky. Je to moje zlato. Dneska se jí ale vyskočit nechtělo, uklouzla a usmyslela si, že je to pro dnešek fakt nevhodný. Klouže jí to na dlaždičkách a i když jí dávám pod nohy podložku občas jí to takhle ujede. Její vztekání znamená, že začne nahlas štěkat. Normální člověk by jí asi vzal a do tý vany vysadil, já ale nejsem normální (na což sem hrdá, protože je to moje jediný celoživotní dílo:D) a přijde mi taky tak trošku škoda, že by tenhle tríček přestala ...