Klid

"Chci mít klid." Kolikrát v životě už jsme tuhle větu slyšeli a kolikrát jsme jí sami řekli? Co to ale znamená? "Chci mít klid!" Říkáme partnerovi, nebo svým dětem, po tom co přijdeme z práce, kde jsme se celý den stresovali, kde na nás křičel šéf a kde jsme zuby nehty bojovali za svojí pravdu a za své schopnosti.  "Chci mít aspoň na chvilku klid!" říkáme poté co přijdeme z místa, které nenávidíme, ale kam zítra zase půjdeme. A vy co vás máme milovat a dávat vám svůj čas a pozornost, vy to zařiďte a běda jak ne! Běda jak nebudu mít klid! Náš malý syn nám jde dát svojí oblíbenou hračku a my už to nevydržíme a zakřičíme na něj "říkal jsem ti, že chci mít klid!" Syn je zmatený, nesl přeci tatínkovi svojí nejoblíbenější  hračku a chtěl si s ním hrát, protože tak je mu nejlépe, tak má nejlepší klid. Jenže tatínek chce mít jinej klid. Tatínek chce být úplně sám v místnosti, kde nebude ani maminka, ani oni, jeho děti. Tam by syn teda rozhodně klid mít nemohl, ale táta ho tam má. Nebo si jenom myslí, že ho tam má? Vždyť stačí jediné neuvážené slovo jeho partnerky, jediné neuvážené gesto, jediné hlasité zavřískání jeho milovaných dětí a vypění jak zakarbloavný šampus. Kde je teda ten klid? Dá se klid vůbec někde sehnat? Jezdíme na dovolenou, abychom mohli mít klid, kupujeme si drahé věci, abychom mohli mít klid, dáváme výpovědi v práci a rozcházíme se s partnery, abychom konečně měli svůj klid. Jenže blbý je, že ho stejně pořád nemáme. Jak je to možný? Ať děláme co děláme, klid nám nikdy dlouho nevydrží, vždycky se někde ztratí, vždycky nám ho někdo vezme a když už se vykašleme na všechny lidi v našem okolí, protože sou to všechno svině a když sme s nimi nemůžeme mít klid, tak stejně musíme do mhd, nebo za volant a tam teprve je to o nervy!!

Nakonec se můžeme rozhodnout, že se vydáme svůj klid hledat do jiné země, protože tam přeci musí být klid, když tam lidé žijí v tak chudých podmínkách a jsou šťastní.

Jezdíme ze země do země a když jich navštívíme dostatek zjistíme, že všude sou stejný kokoti a nikde není klid, konstatujeme pak, že život je všude stejně na hovno a vrátíme se zpátky do tý práce co nás předtím tak srala. Možná začneme litovat, že nám děti tolik odrostly a zpytovat svědomí, že jsme od nich utekli hledat něco, co stejně neexistuje. A přitom stačí tak málo... Stačí se zbavit všech těch nesmyslných domněnek, že klid je něco co je někde mimo nás, že abychom měli klid, musíme mít to a nebo bejt tam, změnit šéfa, nebo partnera...
Klid získáme jedině tak, že svůj život odpojíme od všech slov. Tak například, přijdeme z práce, kde na nás bezdůvodně řval šéf. náš partner je smutný a chce naši pozornost, my ho odbydeme a on nás začne obviňovat z toho, že vůbec nejsme doma. Můžeme se naštvat, nebo můžeme zůstat klidní, je to jenom na nás, stejně tak jako když se k nám šéf nechová hezky, můžeme se rozčílit, zhroutit a nebo mu poděkovat za jeho zpětnou vazbu a zůstat úplně klidní.
Slova partnera, ani lidí kolem nás nejsou námi. Je jedno co si lidé kolem nás myslí, co dělají a jak se chovají, na nás to nemůže mít žádný vliv, dokud tomu sami nedáme nějakou váhu. To že jsme ztahaní jako koťata a nemáme energii hrát si s našimi dětmi neznamená, že děti jsou otravné a ndopřejí nám klid, neznamená to, že bychom je měli lépe vychovávat a tedy nějak měnit, znamená to pouze jediné, přijít zpátky do příomného okamžiku, zjistit co za pocity v sobě skutečně máme a v klidu jim to vysvětlit.
Klid lze nalézt uprostřed rozbouřeného moře, uprostřed města plného smogu, nebo v kanceláři přeplněné lidmi, stejně dobře jako na tom nejkrásnějším korálovém ostrově. Klid není ani náhodou něco co je ovlivněno někým, nebo něčím. Klid je v nás a dokud to nepochopíme, budeme pořád ve stresu a pořád něšťastní, protože i když získáme všechno po čem jsme toužili, včetně partnera podle našich představ, postačí, když bude chtít odjet na dovolenou se svými kamarády, když poškrábe naší milovanou sedačku, auto a nebo když prohraje sparta a náš klid bude zase pryč...