Co má společného sex a veganství?

Obě tato podstatná jména, jsou-li vyslovena nahlas před většinovou společností, téměř vždy vzbuzují rozpaky, překvapení, pohoršení, stud, výsměch, či jinou reakci, která je spíše negativní než pozitivní. Společným jmenovatelem pro sex i veganství je tedy společenské tabu, které vytváří obrovský prostor pro předsudky, což je orná půda pro průsery.
Veganství. Co vše se skrývá v tomto kouzelném pojmu? Těžko říct, nějaké definice existují, ale ty nejsou ani zdaleka schopny obsáhnout obrovské snahy všech, kdo se snaží o změnu smýšlení většinové společnosti ve vztahu k problematice živočišné produkce. Ačkoliv je to fakt divný, tak málokdo ví, co se skrývá za těmi miliony úhledně zabalených balíčků v regálech obchodních domů. Kdybychom měli shlédnout video jak se tam ty balíčky dostaly, pokaždé, než si jeden z nich odneseme domů, asi by se jejich dovoz do supermarketů rapidně snížil. Přesto je poukazování na fakt týhle nechutný reality považován za extrém.
No nic, ale pojďmě k tý příjemnější věci :-)
Sex. No jasně. Nikdo to neděláme, všichni jsme panny a panicové, co nikdy neviděli pohlavní orgány jiného člověka. Ne? Nejsme? No a proč je tak divný se o tom otevřeně bavit? Proč je pro nás trapné bavit se o tom kolikrát týdně s partnerem spíme a proč nejsme schopni definovat své sexuální potřeby ať už jsou jakékoli? Nechápu, že při přijímání nového zaměstnance do práce studujeme podrobné životopisy a následně vedeme komplexní přijímací pohovory a při výberu partnera se nezeptáme jestli má rád sex, jak často a co ho vzrušuje. Vůbec už nerozumím tomu, že se často nezeptáme ani sami sebe, že ještě i ve 21. století bereme sexualitu za něco nenormálního a sami sebe a své pohlavní orgány nepřijímáme jako nádhernou a dokonalou součást nás.
Na základě srovnání těhle dvou nesrovnatelných věcí se mi prostě nepřestává zdát, že pravdu rádi schováváme. Než abychom přijali tu krutost co je za tou porcí vynikajícího jídla, raději vypneme video, než abychom se naučili jak milovat svýho partnera, prostřednictvím neustálého učení se a komunikace, najdeme si milence...
Rádi žijeme ve svých mnohdy totálně zcestných domněnkách a je nám to příjemnější, než poznat pravdu a vyvinout úsilí k tomu, abychom jí dokázali přizpůsobit skutečnost. Proč by se jinak lidé vyhýbali pravdě o tom co stojí za každým jedním balíčkem obsahujícím maso, nebo totálně pestrému a komplexnímu sexuálnímu životu, kterému ale předchází hluboké poznání a pochopení partnera. 
Zdánlivě se to zdá jednodušší, neřešit. Prostě myslet na něco jinýho, zapnout televizi, vožrat se, vykřičet se na někoho z okolí, dát si kus pořádnýho bifteku, zmlátit děti, nebo psa...V magazínu Firstclass jsem četla hezký poznatek a to, že život nám dává vše co chceme, ale nic pro co si nejdeme. To je tak nádherná pravda... Pochopit ji je zpočátku velice těžké, už jen začít rozpoznávat jaký všechny možný sračky máme ve svý hlavě je pořádná fuška, natož potom pokusit se pochopit a hlavně přijmout ty partnerovo, či partnerčiny (obzvlášť pokud ste deset let v manželství a zjistíte, že jste oba dva v sexuální oblasti submisivní a proto spolu už osum let nespíte a nebo že partnerku vůbec nevzrušujete, ale zapomněla vám to před pěti lety říct :D) a ufff ty hovna, který jsou za živočišnou produkcí, ty sou ještě o moc horší. Jenže později... Později je to jako když sledujete surfaře... Než se surfař naučí surfovat, musí věnovat hodiny a hodiny tomu, aby poznal a pochopil oceán, musí překonat neskutečné úsilí, jen proto, aby se mu dokázal přizpůsobit, musí ho přijmout, přestat s ním bojovat, ale ne proto, že to chce oceán, ale protože on sám po tom touží a že ty nekonečné minuty pod vodou, kdy nemá ani tušení jestli se ještě někdy znovu nadechne za to fakt stojí. Až se naučíme přiznat svojí sexualitu a vidět skutečnost se všemi jejími souvislostmi, ucítíme to samé co cítí surfař, když chytne svojí první vlnu a ten pocit už budeme chtít mít navždy. Naučíme se potom zdokonalovat, najdeme si čas trénovat. Možná taky přestaneme žrát mrtvoly a nebo si aspoň začneme připouštět že je žereme a tím pádem jich budem žrát o něco míň. Se svým partnerem taky začneme zase prostřednictvím různých odborných knih, pracovišť, akcí či kempů hledat společnou řeč v oblasti, která je pro partnerský život tak důležitá a zjistíme, že neexistuje nic krásnějšího než přijmout sám sebe a svůj živote úplně se vším co v něm je. <3

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace