Život nemáme ve svých rukách, ale ve své hlavě...

Představme si život jako vysoký zámek s velkou věží, překrásnou zahradou a obrovským výhledem.  

Představme si, že když se narodíme, narodíme se v podzemním patře v tom nejmenším pokojíčku, ve kterém je jen slaboučké světýlko a tak ani pořádně nevidíme co vše je kolem nás, nevidíme ty mučící nástroje, ani ty plesnivé stěny. Každý den pětkrát přijde paní a dá nám jídlo. Když se naučíme chodit odvážíme se otevřít dveře a podívat se kam ta paní odchází, když ale vidíme tu tmu, která se rozhléhá po celé chodbě lekneme se a dveře za sebou pořádně zabouchneme. Když chceme můžeme začít být vděční za své malinkaté světýlko, teplé jídlo a tu paní.

Jak ale jde čas přecijen se odhodláme a vykročíme ven z těch dveří. Když si naše oči po nějakém čase na tmu přivyknou objevíme schody. Odvážíme se po nich pokračovat, jenže zhruba dvacátý schod je strašně kluzký a my na něm uklouzneme a skutálíme se dolu z těch schodů, které jsou velice prudké a velmi se pomlátíme. Zalezeme tedy znovu do našeho pokojíčku a tady životy některých z nás také skončí. Potom se ještě lépe naučíme být šťastní s tím co máme, naučíme se to oceňovat a radovat se z toho, naučíme se i dalším činnostem a zemřeme spokojení. Jsou ale i další typy lidí. Lidé, kteří stokrát na tom dvacátém schodě uklouznou, lidé kterým ta paní co nosí jídlo strašně moc vynadá a řekne jim, že jsou hloupí, nenormální, slabí. Lidé které ta paní nutí už nikdy nezkoušet ten dvacátý schod zdolat, lidé kteří to ani přesto nevzdají a naučí se jak ten schod překonat. Tito lidé se po nějakém čase dostanou do mezipatra, které je úžasně veliké. 

Některým z nich to stačí a zemřou šťastní v tomto mezipatře.

Jiní ale věří, že když existuje tento prostor, musí existovat ještě jiný a tak hledají a najdou východ na zahradu. Zahrada je plná ovoce, zeleniny, ptáků, květin... Zahrada je ráj. Ta paní co nosí jídlo se naštve a opustí tyhle lidi, protože jí neposlechli a nezůstali v mezipatře, kde jim nakonec pobyt dovolila. Tito lidé nevědí že ovoce se dá jíst a tak strašlivě strádají hlady uprostřed všeho toho jídla. Nikdy v životě nejedli čerstvé ovoce, ani neviděli neupravenou zeleninu, neumí si představit, že by se něco takového dalo jíst a tak někteří zemřou hlady a vyčerpáním uprostřed všeho toho jídla.


Někteří lidé ale i tuto překážku prokouknou a nejen, že se naučí ovoce a zeleninu jíst, oni se naučí ji i pěstovat a zpracovávat. Některým to přijde úžasné a chtějí to někomu ukázat, běží tedy do sklepa, kde objeví další místnosti se slaboučkým světlem, místnosti kde jsou další lidé. Někteří lidé vycítí příležitost a začnou se o tyto lidi starat stejným způsobem jako ta paní, těší je že jsou užiteční. Někteří se snaží přesvědčit tyto lidi, aby se zbavili svého strachu a vykročili do tmy, ošetřují rány po pádech z dvacátého schodu, někteří své úsilí hned vzdají, protože ty nadávky jim nestojí za to aby trávili život ve tmě, když objevili tu nádhernou zahradu. Ti kteří své úsilí ale nevzdají a pomohou byť jedinému člověku překonat dvacátý schod, aniž by si sobecky pomysleli "mě taky nikdo nepomoh" takový lidé (někteří) mají šanci získat věrného společníka. Společníka, kterého budou velmi potřebovat až se vydají na cestu ze zámku do hor. Společníka, který je bude jistit až se budou škrábat ještě výš, společníka, který bude ošetřovat jejich rány které po cestě vzniknou.

Takový je prostě život. Můžeme zůstat s tou paní co nás krmí v tom maličkém tmavém pokojíčku, ale můžeme také té paní poděkovat a pozvat ji na společnou cestu. Pokud nebude chtít můžeme se s ní s úctou rozloučit a navždy si uchovávat vděčnou vzpomínku na to co pro nás udělala a to i přesto, že nemáme ani tušení jestli kdy najdeme jiného společníka. Stejně tak jako to můžeme udělat s každým jedním partnerem, přítelem, ale i příbuzným v našem životě. Nebo můžeme také začít toužit po pomstě, po tom abychom tu paní našli a ublížili jí za to, že nám o tom všem neřekla, za to kolik času jsme "kvůli ní ztratili v tom pokojíčku...". Je to jen na nás co si vybereme...
Nezpomeňme ale, že celá ta cesta je život. Že život nezačíná v mezipatře, v zahradě, mimo stěny zámku, ani se společníkem... Život začíná oceněním toho světla, toho jídla, té paní....