Proč děti "zlobí"

Pořád jim říkáme co mají dělat, uděláme všechno proto, aby neopakovaly ty samé chyby co my. Motivujeme, vysvětlujeme, napomínáme, křičíme, trestáme a přesto nic nezabírá. Jak je to sakra možný že to ty spratci nechápou? 
Že dělaj přesnej opak toho, co po nich chcem? Jak je možný že porušujou naše zákazy? Copak nechápou že to s nima myslíme dobře? 

Ne... Nechápou...Nejsou našim majetkem a tudíž nejsou povinni skákat jak pískáme. Není jejich povinnost nás poslouchat, ale je v našem vlastním zájmu, abychom jim dokázali zprostředkovat tolik zážitků a zkušeností, aby dokázaly co nejdříve sami sobě a okolnímu světu, plnému nebezpečných nástrah a dokonalých krás, alespoň trochu porozumět. Mělo by být naším hlavním cílem, naučit se demonstrovat věci tak, aby naše děti byly schopny chápat, co se jim snažíme sdělit. Mělo by být tím největším přáním každého rodiče a pedagogického pracovníka, aby uměl děti vést tak, aby dokázaly objevit svojí vlastní cestu, která je bude hluboce naplňovat a je úplně jedno jak moc bude odlišná od té, kterou jsme si vysnili my. Je také  naprosto vedlejší, jak málo tomu, co si vybraly a co si myslí budeme rozumět, vždy můžeme na Internetu najít pomoc a pokud si naše dítě zvolí, že bude elektrikář, protože ho zajímají kabely, nemáme právo říkat mu že je "moc malé". Jediné co bychom v takových chvílích měli udělat je, sednout za komp a najít kroužek "malý elektrikář", aby dítě dostalo příležitost pochopit to, co ho na JEHO cestě životem zaujalo a měli bychom to stihnout nejlépe ještě  předtím, než začne strkat šroubovák do zásuvky, až budou rodiče v práci. Pomůckou nám může být fakt, že dítě vnímá duší a duše nezná NE, duše rozeznává jenom obrázky a tudíš jen to, co si dítě umí bezprostředně představit. NEsahej na to nebo se spálíš si, tak umí dítě pochopit jenom tehdy, pokud se už se spáleninou ve svém okolí setkalo, jinak musí dospělec sáhnout po jiném přirovnání. Duše totiž prostě, ať je nám to milé nebo ne... chápe jenom v obrázkách...

Není třeba omezovat se na to, co zajímá nás a v čem jsme dobří, naopak čím novější zájem našich dětí bude pro nás, tím větší šanci máme dozvědět se něco zajímavého, zažít něco nového a třeba najít své nové já.

 

Ve věku, kdy se v nich probudí ego a jediná zkušenost, kterou jim zrpostředkujeme bude "Je to pravda, protože sem to řek" a na jejich otázku budeme odpovídat slovy "proto", pak v tom lepším případě odsoudíme sami sebe k tomu, že dříve či později ztratíme jejich úctu, v tom horším z nich uděláme cvičené opičky, které nebudou schopné žádného hlubšího zájmu a budou nekriticky přebírat informace, které ve svém okolí uslyší a to nejen ty naše, ale třeba i takové, že "matka je úplně blbá a fotr debil..."

Učme děti, používat jejich vlastní mysl a intuici a nenuťmě je nekriticky věřit té naší naší, i když je to složitější a znamená to, že se musíme denně učit novým věcem z dlouhodobého hlediska je to ta nejsnažší cesta :-)

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace