To je strašný tahle doba!

Věta kterou slýcham snad každej tejden minimálně jednou. Nevim co bysme si přáli, jestli žít za války, nebo třeba v pravěku, kdy se naši předci museli každou chvíli strachovat, že je něco sežere. 

Tahle doba neni na hovno. Vztahy nejsou povrchní, je to naše myšlení, co nám tuhle dobu dělá tak děsivou. Ne nevyhyneme za sto let a ne nezabijou nás muslimové. Nevím co všichni chceme, ale vím jistě, že strach to není. 

Blbý je že čím víc strach nechceme, tím víc mu dáváme energie a on potom prostě je. Co takhle se na to vysrat a prostě jenom žít?

No a co když je partner na hovno? A rodina? Co potom? Je přeci snazší to hodit na někoho jinýho, že nám ten život nefunguje...

Já mám teď nový kolo, když na něm hodně jezdim (rozuměj sem s ním hodně), tak začne tu vrzat, tu skřípat, tu divně cvakat a tak. Je to kolo za dost peněz, takže mi to fakt neni u prdele. 

Navíc sem si ho vybrala a mám ho (i přesto že je to věc) fakt ráda, protože mi dost často zachraňuje řiť, když se na trailech hrnu do něčeho co neumim.

Když cvaká a vrže, nenadávám mu. Prostě a jednoduše zajedu do klidu a věnuju mu svojí pozornost dokud nezjistim kde přesně vrže a čím by to mohlo být. Když na to nemůžu přijít, někoho kdo jezdí dýl, se zeptám. Často je to jenom maličkost, kterou, protože to sama zatím neumím mi pomohou opravit známý, někdy je to větší problém a vyžaduje větší investici, jak finanční tak časovou. Ale nevadí mi to. Mám ho ráda, chci na něm zase o víkendu jezdit, takže tu péči a pozornost si prostě zaslouží.

Znám mnoho lidí, kterým sou věci u prdele. Blbý je, že často na nich pozoruju, že ke vztahům s lidmi přistupují podobně. Potom ale zase znám spoustu lidí, kteří o své věci pečují s tou největší vášní a trpělivostí a na vztahy s lidmi stejně rezignují. 

Co to skloubit? Co když začne něco vrzat, nebo skřípat ve vztahu, co si vzít svého partnera stranou od lidí, dívat se mu do očí, jež jsou branou k problému, držet jej za ruku a naslouchat mu odkud to skřípání přichází? Jo jasně, je snazší zajet za vysmátou milenkou, jít se vožrat s bandou kámošů, nebo zajet do bordelu, jenže to znamená, že za chvíli se nám vztah (stejně jako kolo, které zahodíme špinavé do garáže) rozbije. A svět, ta dnešní zkurvená doba, bude zase na hovno.

Přitom stačí tak málo...

Často se mi stává, že když se svěřím se svým problémem, lidé, kteří by mi měli být nejblíže, řeknou, že je to blbost a že to moc řeším, že se vlastně nic nestalo. No zkuste představit podobný postup třeba s autem, nebo s kolem, nebo s jakýmkoli nástrojem, který používáte a je drahý na to abyste ho mohli jen tak zahodit.

Zkuste takovému nástroji, když na vás začne blikat kontrolka, že něco není v pořádku říci že je to blbost a ať to neřeší, že se přece nic nestalo. Myslíte, že se tím spraví? No dost těžko. Lidé jsou ještě komplikovanější než stroje, tak proč si myslíme, že něco tak trapného může lidem pomoct?

Pokud problémům člověka nerozumíte, zkuste googlit, nebo s ním zajeďte do servisu (psycholog, kouč, terapeut...). Často ale, narozdíl od věcí s člověkem stačí jen být, dát mu svou pozornost, čas, úsměv, vyjádřit mu  podporu a pochopení a on se na rozdíl od věcí možná už za pár minut sám opraví...

O vztahy se prostě musí pečovat, fakt to neni tak, jak to říkaj v pohádkách, že si vyberete toho pana nebo paní úžasnou a budete šťastní až do smrti. Výběr partnera je hodně zodpovědná záležitost a i tak je to pouhý začátek cesty.

Žádné auto vám nebude jezdit navždy a žádný vztah neprojde přes záruční lhůtu, nebudete li se o něj starat a naslouchat tichému zadrhávání. A ve chvíli kdy začnou fungovat naše vztahy, v té chvíli si konečně opravdu uvědomíme, že není čeho se na tom našem překrásném světě, v téhle dokonalé době bát.