Vánoce

Otevírám oči. Pálí mě čelo, ale tak strašně moc, že skoro ani nevidím. Snažím se otočit, ale nejde to. Chci plavat dopředu, narážím, zkouším to znovu a znovu  narážím do těl ostatních kteří jsou tu se mnou. Musí nás tu být desítky. Není toho moc vidět. Pálí, tak strašně mě pálí hlava. Nevím kde jsem, nemohu se moc hýbat a přestávám pomalu dýchat. Nevím, opravdu nevím co se děje. Co se stalo, kde to jsem, snažím se orientovat. Nejde to. Nevzdávám se. Zaberu a máchnu silně ploutví. Ano, prorazila jsem ta těla ryb co jsou tu se mnou, jde to, chce to vynaložit velké úsilí ale jde to. Jsem na trochu jiném místě. Tady se dá víc dýchat. Au, zase ta hlava. Už aspoň trochu vidím. Kde? Kde to sakra jsem? Co se stalo? Zase zabírám plnou silou a podaří se mi dostat až nahoru k hladině. Wow. Tady se trochu lépe dýchá. Asi je to tím, jak sem někdo strká tu kovovou věc, která mě teď tak těsně minula. Uff. Sakra kde to jsem, co se to děje? Proč nemůžu plavat? Proč je nás tu tolik, tolik nás přeci nikdy nebylo. 

Počkat, počkat, co to sakra je? Co se to děje? Co je??? Neeeeee. Něco mě znovu udeřilo do hlavy, cítím jen silné škubnutí a šílenou bolest ploutve. Když se mi podaří na ní podívat, přijde mi že jí mám jen  polovinu, ale tak strašně mě bolí čelo a pálí oči, že se mi to možná jenom zdá. Nevím. A znovu cítím silnou ránu. Ocitám se mimo vodu. Jsem venku a ach ano, už si vzpomínám. Strašně jsem se dusila, ale strašně a potom si pamatuju taky ty strašlivé rány a to jak nás spolu s ostatními rybami sypou kamsi do nějakého tmavého auta a potom zase jinam. Někdy mezitím jsem musela ztratit vědomí. A teď je to tu zase. Zase mě určitě někam vysypou. Co se to sakra děje? Co to má znamenat? Jak mohu uniknout? 

Cítím pevný stisk na své ulomené ploutvi ano je ulomená, už jsem si jistá. Něco suchého mě omotává. Kolem je velká spousta lidí. Co, co se děje? Au ta hlava a ploutev, to tak bolí, kdybych se aspoň tolik nedusila, třeba bych zjistila co se děje.
Au. Přestávám vnímat. Všechno se točí. Přestává mě pálet čelo, něco mě do něj udeřilo tak prudce, že mě najednou všechno přestalo bolet. Začínám se cítit moc krásně. Tak krásně jako když jsem se tehdy poprvé rozplavala  po rybníce. Je mi hezky. Je mi tak nějak najednou docela teplo a hezky. Ještě jednu takovou ránu, prosím, ještě jednu o nic jiného nežádám. Myslím že  umírám. Je to krásný pocit. Nic už nebolí, ani ta ploutvička...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace