Je v tom jenom trochu másla

Je správné, že naše společnost je ještě stále tak málo tolerantní bez ohledu na historický vývoj základních práv a svobod, za které tolik lidí položilo svůj život?

Je v pořádku, že se ještě pořád, ve 21. století, bojíme, aby nás někdo nezesměšňoval, neponižoval nebo neomezoval na základě našeho přesvědčení?

Po dvoudenním školení Melanie Joy a Tobiase Leenaerta, pod hlavičkou České veganské společnosti, přemýšlím hned nad několika otázkami.

Tobias a Melani kladou velký důraz na podporu lidí, kteří začínají ze svého jídelníčku vynechávat živočišné produkty, avšak jejich podpora a respekt jde až tak daleko, že veřejně schvaluje konzumaci vegetariánských produktů.

Příklady, které uvádí Tobias a Melanie, jsou velmi ohleduplné k neveganům i ke zvířatům, která se narodí za pět a více let. Pokud však jde o vegany a zvířata teď a tady, zdá se mi, že jsme my i zvířata, poněkud přehlíženi.

V průběhu školení těchto dvou významných veganských osobností jsme byli častokrát upozorněni na to, že bychom neměli veřejnosti ukazovat záběry z jatek, bez předchozího varování.

Já jsem si udělala v práci malý průzkum a otevřela jsem před kolegy video s varováním. Všichni se od telefonu odvrátili ihned po zahlédnutí tohoto varování a obsah vůbec vidět nechtěli. Všichni jednohlasně řekli, že se na taková videa vůbec nedívají. 

Je pravda, že já sama jsem po filmu Earthlings byla dlouho nesmírně smutná a nevěděla jsem co se svými pocity dělat, jak se s nimi vypořádat. Cítila jsem rozpor v tom, co jsem ve filmu viděla a v tom, co bylo v mé společnosti „normální“. Nechtěla jsem být nějaká ta „pošahaná vegetariánka“, zároveň jsem však konečně skutečně věděla, že to, co je za každým kouskem mého jídla, je strašně nespravedlivé.

Nebýt těchto bolestivých záběrů a tohoto bolestivého období, nikdy bych se vegankou nestala. Nikdy bych nedostala svobodnou volbu skutečně se rozhodnout.

Navíc, podle mě nikdo nemůže zpochybnit, že bolest, kterou působí grafická videa karnistům je úplně stejná, jakou zažíváme my, ve chvílích, kdy lidé zvířata pojídají. Bolest, kterou cítíme pokaždé, když vidíme recepty na pečené kuře nebo reklamu na mléko od šťastné krávy. 

Na přednášce také zaznělo, že pokud někdo argumentuje tím, že mu maso chutná, neměli bychom se s ním pouštět do diskuse. Jenže to bychom se potom nemohli o veganství bavit s nikým, protože nám všem maso chutná, neznám na světě ani jednoho člověka, který by se stal veganem proto, že by mu nechutnalo maso. 

Další věc, která mě trápí, je vědomá konzumace vína, pro jehož výrobu byly využity mléčné produkty, nebo konzumace produktů s přísadami živočišného původu. 

Pokud něco takového člověk sní nebo vypije omylem, nic s tím nenadělá, pokud však tyto produkty konzumuje již s vědomím, že tam ta přísada je, v pořádku to podle mě není. Takový člověk tak vědomě vytváří poptávku, namísto toho, aby se aktivně zapojil do vyjednávání o odstranění takové přísady nebo hledání jiné alternativy. Takový člověk vědomě svými penězi podporuje přidávání těchto přísad do produktů pro lidskou spotřebu.

Další doporučení se kterým vůbec ale vůbec nemohu souhlasit, bylo doporučení konzumace potravin, které obsahují "trochu másla", když je pro nás upeče kamarád.  Z mého pohledu je to naprosto špatně, a to jak z pohledu zvířat, tak z pohledu naší vlastní psychické pohody.

Na začátku své veganské cesty jsem si také nevěděla rady s tím, co mám lidem říkat a jak se mám chovat. Kvůli tomu aby byl "klid" jsem si občas něco živočišného dala a nebyla jsem důsledná. Vedlo to však pouze k nekonečným diskusím, dohadám, hádkám, pláči, nepochopení a frustraci.

Co pro mě jednou bylo trochu, podruhé mohlo být moc, má měřítka se střídala velmi rychle a lidé kolem mě byli zmatení přinejmenším stejně, jako já sama.

Stát se důslednou vegankou bylo rozhodnutí. Muselo být. Ale bylo to nejlepší rozhodnutí v mém dosavadním životě.

Namísto toho, abych se vzdala svého přesvědčení, upevnila jsem ho a začala jsem pracovat na svých komunikačních dovednostech.

Ještě před rokem jsem si nedokázala představit, že by mě má rodina, blízcí spolupracovníci a přítelé kdy pochopili.

Letošní rok pro mě měl můj bráška na jeho třicátých narozeninách připravená tři veganská jídla, kolegyně (neveganka), přinesla na svou rozlučku veganský dort pro všechny naše kolegy. Má nejlepší kamarádka ze základní školy vzala do nádherné veganské restaurace mě a další dvě mé neveganské kamarádky a můj tatínek přistoupil na veganské Vánoce.

Táta mi dřív do jídel přidával "trošku" živočišných produktů, protože to "přeci nevadí" dnes mi poradil, jak být v mém veganském aktivismu efektivnější:

Pokud se vegani začnou hádat o to, kdo je víc vegan, tak je to začátek konce. Vy se potřebujete soustředit na vnější problém a tím je porážka zvířat, ne to, jestli si někdo dá lžičku medu. 

A co je Vaším cílem? Aby šlo co nejmíň zvířat na porážku? A víš co by to bylo, kdyby si jeden den v týdnu celá republika nedala maso? Kolik zvířat by se zachránilo?

A to přitom o akci Meatless monday nikdy předtím neslyšel. 

Ještě před nedávnem přitom naše diskuse vypadaly nějak takto:

Podívej se jak seš hubená! Tohle sou věci, to se nikdy nedělo. Maso se vždycky jedlo, člověk potřbeuje maso. Lev taky v přírodě loví antilopy. 

Zlomový moment, kdy jsem se přestala urážet, že mě taťka nerespektuje přišel ve chvíli, kdy pro mne uvařil celý hrnec polévky s vědomím že "trošku nevadí".

"Počkej, já ti tu polévku nandám."
 "Ne, v pohodě, já si nandám.
Tati?
Tam je klobása!"
"No. Ale jenom trošku." 

"Aha, tak děkuju moc, ale já si nedám"

 "Já jsem Ti říkal, že ti nandám" 

"No, to sice jo, ale to na tom, že je tam ta klobása nic nemění."

"Tak já Ti jí vyndám."

"Ne, tati, děkuju moc, já si to fakt nedám. Vážím si toho, že jsi to pro mě uvařil a moc Ti za to děkuji, ale dám si něco jiného". 

Tenhle moment by nepřišel, kdybych si nebyla jistá tím, co dělám. Sice jsem taťku zklamala a i ta trocha klobásy se vyhodila, ale protože jsem konečně měla své hranice, už se ta situace nikdy potom neopakovala.

Dnes, když pro mě taťka vaří a pro sebe si připravuje třeba něco s vajíčkem nebo se smetanou, používá jiné příbory. Ta hranice - jedině ŽÁDNÉ množství živočišného produktu, mu pomohla mě pochopit.

Sám navíc výrazně konzumaci živočišných produktů omezil. 

Pro všechny, kdo to mají podobně a upřenostnili by práva zvířat nad své pohodlí, pro ty, pro něž je život zvířete důležitější než chuť,  pro všechny, kdo jsou tolik odvážní, že dokáží, chtějí a mluví za ty, jimž lidé nerozumí, nebo za ty jež hlas nemají, jsem otitulkovala video úžasného veganského aktivisty Alexe, zakladatele organizace Amazing Vegan Outreach.

V tomto videu je krásně vidět, jak snadno a s lehkostí lze řešit situace, kdy lidé tvrdí, že "nemohou žít bez své slaniny".

Základní body, které mohou také při komunikaci s karnisty velice pomoci: 

1. Naslouchat a nepřerušovat
2. Ujistit se, zda jsme rozuměli správně tomu, co se nám karnisté snaží říci i přesto že to slyšíme již poněkolikáté
3. Ujistit druhé, že jejich námitkám rozumíme (zkusit se vžít do jejich obav a situace)
4. Znovu shrnout důležité body
5. Začít pokládat otázky (člověk věří tomu, co sám řekne, ne tomu co slyší), měli bychom se tedy snažit pokládat otázky tak, abychom dostali odpovědi, které sami víme. Například: Myslíte si, že to je fér? A je něco, co bychom mi, jako jednotlivci, mohli udělat pro to, aby se to nedělo?
6. Představit řešení (v případě chuti na steak třeba burger Beyond the meat)
7. Požádat o hlasité potvrzení, že se ten daný člověk pokusí o změnu (př. slibte mi, že zkusíte veganskou výzvu)

Výše uvedené informace o komunikaci, jsou z dvoudenního workshopu. A více jich naleznete na webu, Facebooku, YouTube nebo Instagramu. 

Za sebe musím říci, že je mnohem snazší dodržovat veganství na 100 % než na 99 %. Těm kteří si to z jakéhokoli důvodu dovolit nemohou se však možná budou líbit slova Melanie Joy: "Buď vegan  tak, jak nejvíc můžeš". 

No a nakonec pamatujme na slova Tobiase: "Ve své práci máme zhruba 80 000 hodin. Investujme je do toho, co milujeme, co nám jde a co má reálný dopad."

Kdyby Vás zajímalo jak se zapojit do ochrany práv zvířat online, neváhejte se registrovat na webinář zmíněného Alexe Beze. Webinář má název: "Effective online activism" a proběhne 13. února. Webinář je zdarma.