Humans

Za devatero popelnicemi a pěti vlakovými nádražími žila byla jedna malinká holčička, která se jmenovala Karkulka. Karkulky maminka kouřila krabičku cigaret denně a vypila láhev vodky za ten samý čas. Na holčičku nikdy neměla čas a když se holčička moc ptala na otázky maminka jí jednoduše jednu vlepila a nebo ji vynadala do malé krávy. Karkulka se ale nikdy nevzdávala chtěla totiž zjistit jedno velké tajemství. Chtěla přijít na to, kdo je její tatínek. Hodně dětí které zatím poznala, své tatínky alespoň znalo a jedna holčička dokonce říkala, že bydlí s maminkou a tatínkem v tom samém domečku!  No a tak se naše Karkulka nepřestávala ptát. Oj jak naše Karkulka byla moudrá. Vždy uměla počkat až maminka má lepší náladu. Už to uměla poznat. Vždycky když na stole ležela plná krabička cigaret a z láhve trošku ubylo, ale ne zase moc, tehdy se maminka dokázala usmívat. Tehdy Karkulku občas i pohladila a nebo jí řekla "ty jseš moje krásná holčička, co já by sem si ...

Jsem právě na letní škole Internet Governance, kde jsou se mnou zástupci zemí z celého světa - Číny, Kyrgyzstánu, Nové Guinei, Brazílie, Bulharska, Argentiny, Albánie, Anglie, Španělska, Malawi, Německa, Gruzie, Bulharska, Azerbaijanu, Indie, Moldavy, Mexika, Rakouska,   Nizozemska, Ukrajiny, Francie a Nigérie. Je úžasné vidět všechny ty lidi pohromadě a vědět že planeta je jenom jedna a hranice jen v naší hlavě; bohužel často velmi silné a dále upevňované nepodloženými obavami, unáhlenými soudy a předsudky.  Dneska ráno jsem si nechala notebook ve školící místnosti a celé odpoledne jsme byli jinde. Když jsem přišla zpět notebook tam nebyl. Samozřejmě jsem se šla jako první podívat do pokoje   a po Akademii, ale moje hlava mi neustále nepřestávala říkat „určitě sis ho nechala tam, někdo ti ho musel vzít“. Jenže už nějakou dobu žiju v přesvědčení, že je potřeba lidem věřit. Třeba v metru už dva měsíce jezdim s otevřenou kabelkou ...

Občas ti, jež by nám měli být nejblíž jsou nejdál, občas ti jež nám často kryjí záda jsou ti, kteří nám to bez okolků sečtou podtrhnou a nechají si vrátit i s úroky.  Není však jiné řešení než trpělivost, tolerance, pochopení, láska a odpuštění, protože i v případě mého vlastního táty já nemám ani to nejmenší tušení kolik tun hoven musel v životě přebrodit... Od roku 1955 a životě na slovenské mini vesnici je do roku 2016 v sušici sakra mega dlouhá cesta... Tak snad mi o ní někdy budeš vyprávět táto... Miluju Tě i přes to všechno Tě vážně miluju a chtěla bych Ti pomoct, jenže bych musela obětovat svůj život pro ten tvůj a to nikdy není dobré. A tak doufám, že i přesto najdeš svojí cestu ke štěstí... Já Ti DĚKUJU za to všechno cos pro mě v životě udělal a nikdy si Tě nepřestanu vážit i když dokážeš hodně ranit...  E-mail od mého tatínka... Ahoj Věroslavko Jsem rád, že si si našla chvilko a zašla si si zajezdit na kobylce, taktéž mě potěšilo, že si zašla do t...

Jeden mlůj dobrý známý mi nedávno řekl: "no zkoušel sem co moje tělo vydrží a tak sem spal 4 hodiny denně, vydržel sem to měsíc a šlo to, jenomže už sem byl potom na všechny tak nepříjemnej, že sem sám sebe přestával mít rád, teď dávám těch šest občas osum a to mi stačí". Já osobně teda potřebuju zatím ještě o dost víc. Netvrdím, že to tak bude napořád, ale teď cítím, že když se nevyspím, vážně na tom nejsem dobře jak výkonnostně, tak psychicky, ale ani fyzicky. Navíc tak trošku experimentuju ze sebepoznáváním a vidím na sobě, že když sem nevyspalá dělám věci jak zombie. Dělám úkony jež si nepamatuju, říkám věci které bych jinak neřekla, dotknou se mě věty a situace jimž bych se odpočatá smála, činím závěry jež bych jinak nedělala, soudím lidi, beru si věci osobněji. To samé způsobuje možná i nedostatek sexu a nadměrné hulení, každopádně o tom jindy, to je úplně jiný téma :D Proč o tom teda píšu... Až teď o půlnoci jsme se vrátily s Tracy na byt. Odstěhovaly jsme se od...

Ne nedělám si srandu a velmi překvapivě není to ani tak depresivní jako by se na první pohled mohlo zdát. Otázka, kterou se každý člověk zdráhá vyslovit sám před sebou a přitom se denně sám sebe zeptá na tolik moc nesmyslů. Vyhýbáme se kontaktu s nepříjemnými věcmi v naší mysli a potom když nás potkají v životě nedokážeme se s nimi vyrovnat. Já jsem se před nějakou dobou smrti bát přestala a byl to jeden z nejpozitivnějších kroků v mém životě. Ve chvíli, kdy si dokážeme položit ty nejnepříjemnější otázky, ve chvíli kdy dokážeme sami před sebou tiše sedět a ve své vlastní mysli si přehrávat ty nejbizarnější scénáře, jež nás čas od času stejně budí večer ze snů, teprve až tehdy zjistíme, že není důvod se tomu vyhýbat.  Tyhle takzvaná "tabu", která jsou pro nás nepříjemná jsou jako imaginární pokoj v našem novém domě. Jsou jako pokoj, ze kterého je cítit nepříjemný zápach, ale my nemáme odvahu do něj vejít. Ve chvíli kdy se odhodláme a vezmeme za kliku, tak tam třeba najdem...