Bojíte se v noci sami v lese? A co takhle pohádka - O červené karkulce, trochu jinak?

Za devatero popelnicemi a pěti vlakovými nádražími žila byla jedna malinká holčička, která se jmenovala Karkulka. Karkulky maminka kouřila krabičku cigaret denně a vypila láhev vodky za ten samý čas. Na holčičku nikdy neměla čas a když se holčička moc ptala na otázky maminka jí jednoduše jednu vlepila a nebo ji vynadala do malé krávy. Karkulka se ale nikdy nevzdávala chtěla totiž zjistit jedno velké tajemství. Chtěla přijít na to, kdo je její tatínek. Hodně dětí které zatím poznala, své tatínky alespoň znalo a jedna holčička dokonce říkala, že bydlí s maminkou a tatínkem v tom samém domečku! 

No a tak se naše Karkulka nepřestávala ptát. Oj jak naše Karkulka byla moudrá. Vždy uměla počkat až maminka má lepší náladu. Už to uměla poznat. Vždycky když na stole ležela plná krabička cigaret a z láhve trošku ubylo, ale ne zase moc, tehdy se maminka dokázala usmívat. Tehdy Karkulku občas i pohladila a nebo jí řekla "ty jseš moje krásná holčička, co já by sem si bez tebe počala". No a tak jednoho dne, když Karkulka takhle maminku viděla zeptala se "maminko, já by sem strašně ráda navštívila svého tatínka. Jsem už velká a umím už jezdit úplně sama pražskou mhd a tak by sem to myslím úplně sama zvládla". Maminka se na Karkulku podívala a řekla "no Karkulko moje červená, víš co mě je to u prdele, jestli chceš toho kokota poznat tak pro mě za mě. Dělej si co chceš, ale pak mi doma neřvi, že sem tě nevarovala". Karkulce poskočilo srdíčko. "Jo, KONEČNĚ. Konečně pozná svého tatínka." "Jaký asi bude?" Začala si představovat Karkulka. Bude veliký a statný a až jí uvidí vezme ji do svých silných statných paží a přitiskne ji k sobě a ona se schoulí v bezpečí jeho náručí a už navždy zůstane s ním. A třeba i mamince dojde že je tatínek moc hodný a že jim je s ním dobře a TŘEBA, třeba bude jako ta jedna holčička z jejich třídy, kterou občas vídá v městě, jak jde a vedle ní na pravo je tatínek a nalevo maminka a ona mezi nimi. A třeba, třeba jí taky už brzy budou držet za ruku a houpat.

Na druhý den ráno si tedy Karkulka obula botičky, vzala ty nejkrásnější šatičky, na hlavičku čepičku a pelášila na metro. Cestou zahlídla takové pány sedět na lavičce a jak měla radost tak jim utíkala říct: "dobrý den, já jsem Karkulka a já jdu za svým tatínkem. Už brzy ho poznám. Moc se na něho těším. Určitě je krásný a voňavý a až ho poznám, tak to domluvím a všechny Vás pozvu a budete se moct u něho umýt a být taky voňavý" a ti smradlavý pánové na té lavičce, které všichni obcházeli obloukem se na holčičku podívali se soucitem v očích. odvětili "Ale Karkulko, my něpotřebujeme být voňavý. My žijeme úplně jiný život než tvůj tatínek, nám stačí když máme pár korun a nikdo do nás nekope. Tak už utíkej a až půjdeš zpátky, klidně se tady za námi zastav, my tady budeme a rádi tě zase uvidíme." A Karkulka odvětila, ANO přijdu i s tatínkem a pelášila dál.

Vystoupila na zastávce ve čtvrti, která jí připadala úplně jako ta z televize. Nemohla uvěřit svým očím, všechno kolem bylo tak čisté a krásné. Obrovké domy a bazény a zelená tráva a žádné odpadky. Bylo to tak hezké a útulné.

Když došla k té velké bráně s malinkým zvonečkem na chvíli zatajila dech. "tak konečně, konečně pozná svého tatínka". Zazvonila...

...

... Nic se ale nestalo.... Nikdo nepřišel otevřít...

Holčička se ale nebyla zvyklá vzdávat. Maminky přístup jí to naučil. Věděla, že když něco opravdu chce a to něco zahrnuje některého z dospělých je potřeba to zkoušet v některých situacích i nekonečně mnohokrát a nekonečně mnoha způsoby. Napadlo ji tedy přelézt plot. Jak si usmyslela, tak také udělala a najednou se ocitla u obrovského okna, jímž bylo vidět dovnitř krásné místnosti, ve které uviděla na posteli svého tatínka, jak objímá nějakou  ženu. . 

Když ji ti dva uviděli, strašně se vyděsili. Uslyšela jak křičí. " kdo to je, kdo jí sem pustil, do haje, co když to řekne mý ženě, co budeme dělat?" Když se přestali vztekat - to holčička taky znala. Otevřeli a zeptali se úplně milým hláskem. Ahoj holčičko. Kdepak ses tady vzala? Holčička byla moc ráda, že jí otevřeli a s krásným pocitem se rozhlédla po místnosti. Uviděla fotografie svého tatínka na kterých objímal další děti a ty děti stáli v prostředku a vedle nich nějaká žena, ale žena která byla určitě starší než tahlecta. Byla to určitě jiná paní. "No tak holčičko, slyšíš nás? Kdepak ses tady vzala? Kde máš maminku a tatínka?" Zaslechla holčička hlas svého tatínka. Srdíčko jí poskočilo radostí a s úžasem vyhrkla "ty jseš můj tatínek a skočila tomu krásnému voňavému pánovi kolem krku". Ten jí s odporem od sebe odstrčil a začal na ní zvyšovat hlas. "no tak to si snad děláš srandu? Kde ses tady vzala? Proč meleš takové nesmysly?" Karkulka, nepřestávala bojovat a spustila. "Já se jmenuji Karkulka Opuštěná a bydlím se svou maminkou sama v takové špinavé oblasti, moc to tam srmrdí a lidé se tam jen málo usmívají. Všude jsou odpadky a moje maminka moc pije alkohol a kouří hodně cigaret. Moc jsem maminku přemlouvala, chtěla jsem moc, vědět, kdo je můj tatínek a tak mi dala na Tebe adresu a řekla, že Ty jseš můj tatínek. Moje maminka se jmenuje Maruška Opuštěná.Tady se lidé sice také moc neusmívají, ale alespoň to tady tolik nesmrdí". Řekla Karkulka a zeširoka se usmála. :-)

"aha aha Karkulko, to je mi moc líto, že nemáš tatínka a že se ti nedobře žije. Já neznám ale žádnou Marušku Opuštěnou. Počkej, dám ti nějaké peníze a řeknu sekuriťákovi aby tě pustil ven. A mrkl na tu paní s níž před tím ležel v posteli."

Holčička pochopila, že tenhle tatínek nikdy nebude mít pro ní ani jediný cit, stejně jako maminka a tak to vzdala. Věděla sice, že by se mohla snažit, ale v hlavě se jí vybavil obrázek těch pánů z nádraží. Rozběhla se za nimi, skočila jim na klín a všechno jim vyprávěla. Oni jí objímali a hladili a říkali, že to bude brzy dobré. Stali se z nich brzy nejlepší přátelé. Když uplynul rok, dali poprvé Karkulce vyzkoušet jointa a Karkulka jim za to na oplátku druhý den donesla od maminky z baru láhev vodky, kterou jí ukradla. Jak šel čas karkulka vyzkoušela všechny možný drogy, protože bylo moc fajn jak jí každá jedna z nich dávala pocit, že je všechno jinak a super. Karkulka se taky začala prodávat mužům a chodit do barů. Jednou za ní přišel takový krásný mladík a řekl jí. Poslyš Karkluko, já tě tady často pozoruji a nelíbí se mi že tak mladá ničíš své tělo drogami a prodáváš se mužům. Já mám chatičku v lese u studánky. Nemám tam sice moc luxusu, ale nějaké jídlo přecijen vždycky vypěstuji a v zimě je u krbu příjemné teplo. Pojď se mnou, uvidíš, bude ti líp. Karkulce se hned vybavil příběh z dětství, jak jí ve školce vyprávěli "nikdy nesmíš věřit cizím lidem, to jí sice přišlo divný, protože všichni její kamarádi byli nejdřív taky cizí, ale vybavil se jí ještě jeden příběh o nějaké holčičce co šla v noci sama přes les a sněd jí vlk nebo co" a tak tomu mladíkovi řekla "hele jestli máš pětikilo, tak se tebou pudu i do toho tvýho lesa, jestli ne tak vodprejskni." Bylo jí jedno co říkal, protože věděla, že v lese by se bála. Poslední dávku své drogy si dala ve 27 letech. Poté na té samé lavičce kde před lety potkala ty pány; zemřela...

Karkulka nikdy neviděla les, nikdy nepoznala vůni kapek jež padají na zelený mech. Nikdy se nenapila ze studánky a nikdy přes změť myšlenek ve své hlavě neviděla nádheru bytí. Zemřela mezi tisíci lidmi, kteří denně chodili do svých stereotypních prací. Přesto je to ale konec šťastný, protože nikdy neporušila ten zapovězený zákaz a nikdy se nepokusila zjistit, že může žít šťastně úplně bez drog. Že jídlo roste ze země a že být šťastný neznamená mít bazén. Ptáte se proč je tohle štěstí? No přeci protože můžeme jít zítra zase v klidu do své práce a tvářit se že je všechno v pořádku a být si více než jistí, že chodit v noci v lese je moc nebezpečné.  :-)