skutečně chceme to, co si myslíme, že chceme?

Stále stejný problém starého světa je ten, že věříme tomu, že opravdu moc chceme to, co ve skutečnosti vůbec nechceme, že strašně snadno věříme tomu, že chceme vidět třeba delfíny a potom když je vidíme, nebo spíš už přitom když se na ně díváme, přemýšlíme o tom, jak to budeme vyprávět sousedovi. Dost často se na ně ani nedíváme, nevychutnáváme si ten nekonečně hluboce úžasný pocit, protože ve skutečnosti je pro nás úplně všedním (nikdy sme to vnitřně opravdu nechtěli vidět, sou to jen ryby, někdo nám ale řekl že to MUSÍME vidět a tak když už to vidíme těšíme se, jak uděláme sousedovi a přátelům z facebooku novou starost, jak je přimějeme k tomu, aby začali taky muset chtít vidět delfíny :D

Je smutné, že věříme médiím a sousedům víc než sobě a svému srdci. Je smutné že jsme ochotní vzít si půjčku na to abychom měli ten nejnovější model telefonu, který na nás všude mává z reklamy a nutí nás jej muset chtít, je smutné že sme schopní křičet na naše rodiče a donutit je trápit se kvůli tomu, aby nám ho sehnali i když na něj nemají. Je smutné že si necháme namluvit, že šťastní budeme jenom ve velkém baráku s ideálním manželem a dvěma dětmi a proto, abychom už konečně šťastní byli se necháme vlákat do neskutečně nevýhodných úvěrů, půjček a leasingů. A když potom přijde nějaký problém, manžel třeba začne být úplně někým jiným, než tím koho jsme poznali nemáme cestu zpátky, dlužíme moc peněz a už navždy jsme otroky systému. Musíme sebe i naše děti držet silou vůle v tom obrovském nádherném baráku či bytě a nasedat ze strachem do toho nablýskaného auta a všem říkat jak se máme krásně, protože jsme ztatili sami sebe, ztratili jsme svobodu.

Půjčky v dnešní společnosti jsou obrovským zlem. Ve chvíli kdy máte jedinou práci, která vás nenaplňuje, neklikejte na obrázky s polonahou holkou slibující šťastnější budoucnost díky extravýhodné půjčce. Sáhněte po online kurzu, po rekvalifikaci, po knížce, po seznamu nabídek práce. Ta cesta je sice delší, ale za to opravdu někam vede. Půjčka vás za tou blonckou slibující štěstí a svbodu přivede maximálně tak na přepážce v bance a to vám opravdu moc štěstí nepřinese.

Věřme si, věřme tomu kdo jsme věřme tomu, že můžeme být šťastní bez pomoci kohokoli. Najděme něco, co skutečně chceme a vydržme, vytrvejme. Občas si nebudeme věřit, občas nám možná přijde že je ta cesta špatná, ale když se i v takové chvíli nadechneme, podíváme se kolem sebe, usmějeme se a přesvědčíme SAMI SEBE o tom jak daleko jsme ve skutečnosti došli, když si užijeme každý jeden krok naší cesty, když naše představy nebudou odbíhat k cíli, když budeme skutečně teď a tady tak nás nikdo a nic nepřesvědčí o tom, že potřebujeme ještě něco dalšího abychom byli šťastní.

Ve chvíli kdy nám okolí říká potřebuješ tohle a tohle a ještě tamhleto a je jedno kdo to je, ať už manžel, rodina, přátelé, šéf, kolegové, nebo nejefektivnější věc co znám REKLAMA. Posaďte se hned jak ucítíte první touhu a řekněte si, nejsem spokojený, to je jasný jinak bych nezačal pochybovat, ale co je skutečně to, co mi chybí? Je to opravdu to auto? Jsou to opravdu ti delfíni? Je to vážně ten mobil, zahrada, nebo jiná dovolená? Nechybí mi ve skutečnosti jenom pocit přítomnosti a trocha respektu a pokory k okamžiku který právě mám a který je plný štěstí které nevidím? 

Neříkám, že je dobré nemít žádný cíl a za ničím nejít, je však dobré ten cíl mít v souladu s tím co je v našem srdci, ne s tím, co na nás křičí všudypřítomné reklamy a úplně nejlepší je vědět, že i na cestě k cíli který je zatím v nedohlednu dokážeme být naprosto naplnění a šťastní každým jedním okamžikem. To samozřejmě nepřijde pasivně. Ty myšlenky je třeba do hlavy dostat, protože ona je plná těch co vnímá z venčí. Je tedy třeba čas od času sám sobě připomenout "jsem ten nejšťastnější člověk na světě" ať se děje cokoli. Čím častěji si tohle budeme říkat, tím méně budeme podléhat tomu, co nám řekne okolí a nakonec zjistíme, že sme se úplně náhodou dostali na tu správnou cestu, protože sme přestali věřit tomu, že chceme něco, co bychom ve skutečnosti nikdy nechtěli a za čímž by naše cesta byla úplně prázdná...

Samozřejmě že je asi přirozenou vlastnosí některých z lidí, že nedokáží být spokojení dlouho se stereotypem a na jednom místě, to je dobré, ale je třeba vždy myslet na to, že i když za rok můžeme mít něčeho více, teď máme přesně tolik, kolik je třeba a vždy to mít připraveno ve svém vědomí. Jen tak dokážeme žít šťastný a plnohodnotný život. Zastavme se každý den několkrát aby jsme objali ty, kteří jdou s námi, zastavme se abychom řekli DĚKUJI bez ohledu na to za jakoukoli maličkost to bude. Děkujme sobě a usmívejme se sami na sebe za to a jaký kousíček jsme zase popošli a jak ten kousíček byl úžasný. Je potřeba dokázat se zastavit víc než často a těšit se z toho co je, ne z toho co bylo, nebo bude. Právě teď a právě tady tohle co je kolem nás je perfektní bez ohledu na to že si myslíme, že nám někdo, nebo něco chybí.