Co byste změnili, kdyby vám zítra diagnostikovali rakovinu?

Ne nedělám si srandu a velmi překvapivě není to ani tak depresivní jako by se na první pohled mohlo zdát. Otázka, kterou se každý člověk zdráhá vyslovit sám před sebou a přitom se denně sám sebe zeptá na tolik moc nesmyslů. Vyhýbáme se kontaktu s nepříjemnými věcmi v naší mysli a potom když nás potkají v životě nedokážeme se s nimi vyrovnat. Já jsem se před nějakou dobou smrti bát přestala a byl to jeden z nejpozitivnějších kroků v mém životě. Ve chvíli, kdy si dokážeme položit ty nejnepříjemnější otázky, ve chvíli kdy dokážeme sami před sebou tiše sedět a ve své vlastní mysli si přehrávat ty nejbizarnější scénáře, jež nás čas od času stejně budí večer ze snů, teprve až tehdy zjistíme, že není důvod se tomu vyhýbat. 

Tyhle takzvaná "tabu", která jsou pro nás nepříjemná jsou jako imaginární pokoj v našem novém domě. Jsou jako pokoj, ze kterého je cítit nepříjemný zápach, ale my nemáme odvahu do něj vejít. Ve chvíli kdy se odhodláme a vezmeme za kliku, tak tam třeba najdeme tělo uhynulé kočky, strašný smrad, spousty haraburdí a všemožné nepříjemnosti. Ale... 

...najednou vidíme, že se vlastně vůbec nic neděje a že strach, který jsme měli z toho, že ty dveře otevřeme byl mnohonásobně větší, než skutečnost, kterou máme před očima. Najednou se nám skýtá několik možností. Odstěhovat se do lepšího, zavolat někoho na úklid a nebo investovat svojí energii, což je vždycky beztak nejlepší odměnou. No a potom tradáá... DO toho pokoje můžeme klidně něco dát, nějak jej hezky upravit, využít jej na něco užitečného... 

Se strachem z vážných nemocí ať už našich vlastních či našich blízkých je to totéž. Ve chvíli kdy se budeme myšlence na to vyhýbat jako čert kříži, potom nikdy nezjistíme proč máme občas takové ty nepříjemné pocity. Ve chvíli kdy se nebudeme bát položit si i tu nejstrašidelnější otázku a zamyslet se nad tím co by se stalo, kdyby k tomu došlo, zjistíme naopak, že máme strašnou spoustu energie a odhodlání k tomu dělat "běžné, normální, všední" či jak to nazvat věci a navíc...

...ve chvíli kdy se opravdu dokážeme zamyslet nad otázkou co bych změnil/a, kdybych měla zanedlouho zemřít? Možná právě tehdy přijdeme na to co vlastně v životě chceme. To se samozřejmě mění. To že dneska chceme změnit svět neznamená, že to budeme chtít i zítra, ale když to dneska víme, tak můžeme hledat cesty jak toho dosáhnout a když si k tomu ještě přidáme přesvědčivou představu, že tady za pár měsíců, týdnů, nebo dní třeba vůbec nemusíme být efekt bude absolutně opačný, než počáteční zděšení z toho že "tím si to přeci můžeme přivolat", protože přijde jasná a totálně čistá odpověď na naší otázku - jednej!!! Jdi a hledej cestu, přestaň si představovat co by kdyby, jdi a udělej to hned, přesně tak, jak to cítíš. Ve chvíli, kdy tohle dokážeme zjistíme, že život je opravdu strašně moc krátký na to abychom zraňovali druhé kvůli tomu, že jsme se zrovna špatně vyspali, že je málo času na hádky, nepříjemnosti, závist a na to abychom si vzájemně nepomáhali. Ve chvíli, kdy se nebudeme bát konfrontovat, se svými přirozeně nejhlubšími podvědomě stejně velmi pevně zakotvenými otázkami, v té chvíli začneme teprve svobodně jednat. 

Najednou nebudeme potřebovat vypadat jako ta holka z obrázku, ani mít zbytečně přehnaný svaly a hlavně v takový chvíli to fakt přestaneme potřebovat od lidí ve svém okolí. V  tý chvíli budeme chtít obejmout někoho, kdo nám otevřel své srdce, nebo někoho komu jsme my otevřeli to své. Ve chvíli, kdy se přestaneme schovávat za zástěrky materialismu a nahlédneme do té na první pohled strašně strašidelné představy a dokážeme si vykreslit příběh, kdy nám má zítra zemřít syn, dcera, matka, otec, přítel, nebo manželka v té chvíli teprve dokážeme naplno ocenit teplo jejich přítomnosti a tlukot jejich srdcí, teprve tehdy se dokážeme naplno napojit na tu jednu jedinou a jedinečnou chvíli, na ten jediný okamžik a zjistíme kolik toho o svých nejmilovanějších vůbec nevíme, teprve tehdy nám dojde kolik krásy, jež jsme si nikdy přes věčné hledání chyb nestačili všimnout, se v našich nejbližších skrývá, teprve tehdy nám dojde, že je úplně jednou jestli měli boty od Lacoste, nebo kabelku od LV.

Teprve tehdy kdy si představíme, že jsme bez práce si dovedeme vážit energie, kterou z ní dostáváme. Teprve tehdy kdy si představíme, že jsme bez domova, dovedeme skutečně ocenit teplo naší postele. Je to strašně smutné, jak moc jsme se přítomné chvíli odcizili a nepíše se mi to dobře, protože vím, že pro mnoho lidí, není tento "wake up call" potřeba, protože je pro ně přirozené vážit si všeho co v životě mají, včetně svých nohou, rukou, očí, vlasů a každého doušku vody, na druhou stranu je zatím ale mnohem více lidí, kteří mají tu nejkrásnější a nejdokonalejší rodinu a přesto nejsou šťastní. Přesto se otočí na ulici za "každou sukní".

Tito lidé nedokáží vidět krásu toho co mají, nedokáží vidět skutečnou hloubku očí svého partnera, protože nedokáží svá srdce naplno otevřít a raději se schovávají za svá ega, prostřednictvím nichž se vyhýbají skutečnému já a nechávají okolí definovat je samé. Takový lidé se nedokáží podívat za hranice svého ega, do svého srdce a nedokáží to kvůli strachu jež se v té čistotě na první pohled zrcadlí.

Život je příliš krátký na to abychom do postele dostali všechno co vypadá jako na obálce časopisu a abychom se dostali všude kde byli naši známý a ještě dál. To na čem skutečně záleží je mnohem hlubší a je to ukryto až za tím nejtabuizovanějším strachem, to co skutečně je strůjcem štěstí není na druhém konci planety, ale uvnitř nás. Vše co mi sami podvědomě cítíme a nedokážeme ovládat je věcí, jež jedná za nás. Jen takový hloupý příklad. Ve chvíli kdy se bojíme psů a někdo nás přesvědčí, abychom si jednoho zrovna pohladili, tak aniž bychom si svůj strach pořádně uvědomili, pes po nás "vyjede". Ve chvíli kdy za tím samým psem půjde člověk beze strachu, pes bude jako beránek. Strach je věc jež se dá ovládat, s níž se dá pracovat. Je obrovskou energií, s níž dokážeme-li se konfrontovat dokážeme potom úplně všechno. 

Já kdybych měla za týden zemřít napsala bych o všem co jsem zažila knihu, ale protože počítám s tím že to bude za dýl, musím si rozložit síly a finanční prostředky a píšu tak jenom blog a usilovně makám na tom abych dostala práci, ve které vidím jasný smysl, která pomůže lidem a která naplní mé srdce, ale i žaludek a Trasiinu mističku :-) Kdyby měl za týden zemřít můj otec držím ho teď za ruku, počítám ale s tím, že se to nestane a tak jsem ho jen pevně objala za tu dobu co jsem s ním byla a mnohokrát mu řekla, že jej mám moc ráda. Kdyby měl zemřít můj přítel, chovala bych se úplně stejně, protože jen za dnešek i když jsme se neviděli jsem mu mnohokrát napsala jak moc mi chybí a jak moc ho miluji. Vím už naštěstí, že za strachem z otázek jsou jen otázky samy a za otázkami jsou odpovědi. Někdy odpovědi nejsou snadné a tak trvá, než za člověkem přijdou a musíme si třeba dlouho představovat konkrétní situaci, ale potom přijdou a to je ten moment kdy člověk opravdu ví, kudy zrovna dneska půjde. 

Tak schválně... Co byste změnili, kdyby vám zítra diagnostikovali rakovinu? :-)

Obrázky:
http://www.fastereft-stopstres.cz/Strach_fobie.html#.V37Gw7iLSCo

http://zoom.iprima.cz/clanky/je-rakovina-civilizacni-choroba-tak-proc-ji-mel-pes-pred-11-000-lety

http://jedno.duchost.cz/project/strach-porozumeni/