Jseš naivní idealistka, měla by ses trošku krotit.

Je to opravdu tak špatné myslet si, že lidé ani zvířata na týhle planetě prostě NEMUSÍ trpět? Že slovo MUSÍ(š,me) NEMUSÍ vůbec existovat? Je opravdu tak idealistické myslet si, že tři dny práce týdně na snu někoho jiného bohatě stačí a že zbylé čtyři dny by měly být věnovány něčemu co nás skutečně baví, co milujeme, pro co jsme nadšeni, co je naší vášní a nebo tomu, abychom něco takového našli? 

Je opravdu tak hloupé myslet si, že šéf který nekřičí je špatný šéf? Je opravdu tak blonďaté a trapné myslet si, že i do práce může člověk chodit rád? Je opravdu tak strašně moc divné myslet si, že existuje možnost mít firmu, do které budou chodit lidé jenom když budou chtít (protože budou chtít), kde nebudou ani termíny, ani zpětná kontrola, protože všechno prostě bude? Je opravdu tak utopistická představa, že se trochu zpomalíme, podíváme sami do svého srdce a zjistíme, že není kam chvátat? Je opravdu tak těžké vidět a cítít, že svět bude prosperovat a fungovat tak jak má právě a jen tehdy, kdy budeme prosperovat a fungovat správně my sami?
Je opravdu tolik naivní myslet si, že je daleko efektivnější upozorňovat lidi na to co udělali správně, než na to co se jim nepodařilo? Je opravdu tak důležité mít všechno dokonale promyšlené a naplánované, než se vůbec do toho pustíme? Je opravdu tak blbé prostě jenom někde, jakkoliv začít? Je opravdu tak naivní myslet si, že ocenit snahu druhých je mnohem důležitější, než jim vynadat za to že třeba něco pokazili, nebo nestihli? Je opravdu tak hloupě, naivně idealistické myslet si, že bát se říkat pravdu, kdekoliv, včetně práce prostě není třeba?