Humans

Mezi mými kamarády se množí různé extrémní názory. Smutné je, že lidé kteří tyto názory prezentují nejsou extrémní ani trochu. Jsou to normální hodní lidé, kteří chtějí žít ve společnosti, kde se nebudou muset bát o své blízké, o své děti, o své pozemky, o svá práva. Jsou to lidé, kteří chtějí žív ve spravedlivé společnosti. Přesně tito lidé v rámci kuse vyložené "svobody slova" umějí bez sebemenšího studu říci "uprchlíky bych střílel(a)", "smrt náckům" či jiné nenávistné heslo, proti jakékoli jiné lidské bytosti. Další lidé si zase začínají myslet, že stát je zbytečný a já se stále častěji ptám čím to je. Proč hodní a spravedliví lidé mají čím dál tím větší strach z lidí které nikdy v životě neviděli a z věcí které nikdy v životě nevyzkoušeli. Neříkám, že ve světě nejsou problémy, jsou a obrovské. Nenávist a strach ale bohužel vše jen prohlubuje. Lidé kteří při bombardování přicházejí o své domovy se mohou radikalizovat stejně tak snadno jako se moho...

Moje první "paní učitelka" byla naštěstí úžasná, jen díky ní jsem si možná nevypěstovala dlouhodobou averzi i k psaní a čtení. Na konci druhé třídy přišlo velké rozdělování a já jsem nebyla přijatá do jazykové třídy. Nikdo mi pořádně nevysvětlil proč (tomu bych přeci nerozuměla). Dodnes si pamatuji jak jsem šla zklamaně do šatny a máma mi říkala něco ve smyslu "to nevadí, to není konec světa" no jak hodnotné a uchopitelné vysvětlení pro osmileté dítě, které zrovna onálepkovali jako méně chytré, méně schopné, méně vhodné, prostě a jasně dali mu najevo nějakou podělanou škatulkou, že je méněcenné. Ve 3.B jsem potom tedy dostala další "paní učitelku" která měla dětí tak akorát, natož pak těch co moc nedávaly pozor. A já jsem věděla že vlastně za moc nestojím a že asi nejsem moc chytrá, když jiné děti vzali do té jazykové třídy a mě ne. A tak sem prý začala "hodně zlobit". Do šesté třídy sem nastupovala onálepkovaná jak agresivní zvíře a tak se má...

Nerozumím tomu, ale vím že spousta z nás bere kvůli mnoha svým různým duševním stavům antidepresiva. Já jsem se narodila v rodině kde spolu rodiče nemluvili, neměli nic společného a napětí se v mém "domově" vždycky dalo krájet. Od téhle negativity jsem utekla asi ve třinácti k trávě a chlastu. Později pak k bulimii a někdy v pozdější době sem se to pokusila ještě vyřešit vztahem s chlápkem co byl téměř o dvě generace starší a měl manželku a děti. Utíkáním od něj k jiným jsem si pak vypěstovala závislost na sexu a pořád a pořád bylo od čeho utíkat. Naštěstí sem se nikdy nedostala k nějakému tomu "chytrému doktůrkovi" co by mi na mojí vnitřní nevyrovnanost napsal nějaký super happy pils a tak, když sem konečně dostala koule zavřít u ženáče dveře a postavit se na svý vlastní nohy, který jak sem hned vzápětí zjistila mám taky dvě a dá se na nich celkem dobře nejen stát, ale i pohybovat našla sem zdroj svých častých útěků. Celý život sem v sobě uměle udržovala závislo...

Včera jsem se zúčastnila jedné valné hromady v organizaci jíž jsem členem. Průběh zasedání i výsledky voleb nového vedení přišly e-mailem dopoledne ještě x hodin předtím, než se Valná hromada kde se vedení mělo volit konala. Směrnice, kterou tato organizace má, stanoví že při určitém počtu účastníků se vede náhradní valná hromada, na které je možné hlasovat pouze o věcech, které přišly předem v programu. Nevím jak dalece je tohle zakořeněné v naší veřejné a soukromé správě, ale jednomyslné zdvihání rukou a žádná diskuse mohou být buď známkou naprosté shody a souhlasu účastníků a nebo nezájmu a snahy nic zbytečně neprodlužovat a hlavně nekomplikovat. V organizaci ve které jsou všichni dobrovolně a účastní se všech aktivit ve svém volném a neplaceném čase je to více než pochopitelné a však mám důvodnou obavu, že takto nefungují jen takovéto organizace. Otázka, která díky této zkušenosti ve mě vyvstala je, zda jsme opravdu již demokratickým státem a pokud ne, zda o demokracii jako re...

Už ste se někdy při sexu cítili jako "děvka?". Je jedno jestli jste chlap, nebo ženská, kluk, nebo holka, chlapec, nebo dívka, pán, nebo paní, gay, nebo lesba. Tenhle pocit ste mohli mít v jakémkoli věku a bez ohledu na pohlaví. Je to naprosto normální myšlenka, která napadá velmi často velkou spoustu lidí. Konečně jsme dospěli do století kdy sex začíná být zcela legální zábavou a měli bychom za to být velmi velmi vděční. Přesto se stále ještě docela často setkávám s lidmi pro které je sex tabu, hřích a nebo něco co se teda jako dělá, ale rozhodně se o tom nemluví. Nechápu tu zvrácenost. Na jednu stranu v hrnci vaříme mrtvá těla zvířat a na druhou se bojíme říct partnerovi aby nás vopíchal a dost často nám přijde divný si to i udělat.  Já se ráda miluju a úplně stejně ráda šukám. Bez ohledu na to, co se nám snaží cpát do hlavy naše babi, taťka, mami, strýček, tetka, papež, nebo jinej "svatej", na šukání ani na milování prostě nic špatnýho neni. Historicky jsme s...

Právě sedím se svým přítelem u něho doma, oba máme spoustu práce a oba jsme se předevčírem shodli na tom, že budovat vztah tohoto typu se nám ani jednomu v tuto chvíli vůbec, ale vůbec nehodí. Přesto jsme se rozhodli to nevzdat. Já jsem trošku více naučená vzdávat věci, než on. Být to na mě vzdala bych to, on mě však od mého úmyslu pozdržel a náš happy beginning pokračuje.  Během uplynulých čtrnácti dní jsem se několikrát rozhodla, že to ukončíme. Naposledy mě to napadlo předevčírem, když jsme se zase dohadovali kvůli nějaké hlouposti. Napadlo mě, že mám ještě čas, že zatím nemusím "řešit takové kraviny", že zatím není potřeba pouštět se do "tak vážného vztahu", napadlo mě, že si můžu ještě "užívat". Začala jsem zase a znovu přemýšlet úplně přesně tak, jak mi to neustále doporučuje moje babička s tátou a úplně stejně tak, jak to stále zaznívá z médií, kterým se úplně nelze vyhnout. Potom se ale naštěstí stalo něco úžasného. Ve chvíli kdy Petr viděl,...

Milovat je mnohem těžší než nenávidět. Nenávidět je vlastně celkem snadné. Nemusíte nikam chodit aby ste nenáviděli. Můžete sedět doma sami aby ste nenáviděli. Pro nenávist není třeba vyvinout žádné úsilí. Nenávist je jistota. Nenávidíte a víte že vždycky bude co nenávidět. Je spousta příležitostí k nenávisti, stačí zapnout televizi a jste naplněni až po uši svojí oblíbenou emocí. Milovat je těžší. Už jen nenávidět sám sebe jde docela dobře, stačí se podívat na telku a vidět jak moc velkou máte prdel proti holce z reklamy. Milovat se je těžší, to v telce neni. Odnikud nevykoukáte ani neuslyšíte důvod proč milovat sami sebe. Všichni vás velmi rádi naučí proč milovat ostatní, ale proč milovat sebe, to je úsilí, které musíte věnovat sami sobě vy sami. Pravda je že je i jiná možnost, můžete věřit okolí, které vás plácá po ramenou a říká že jste výjimeční, ale to budete milovat spíše jejich slova než sami sebe. Milovat sebe je strašně težké. Oproti tomu nenávidět se ...

Když přijde dítě na náš svět, umí pouze důvěřovat a milovat. Kdybychom jej nechali celý život pouze s těmito dvěma schopnostmi bylo by celý život bezmezně šťastné; bylo by Bohem. My jej namísto toho učíme větám typu "nelez tam nebo spadneš" (a oni skutečně padají a ztrácejí tak důvěru sami v sebe) a často se k nim chováme ještě s menším respektem než ke svým psům. Pokyny typu fuj, ne, nesmíš či  musíš, jsou často to jediné co naše děti slýchají bez toho, aby se dozvěděli důvod, proč je něco dovolené a něco ne. Myslíme si že nejsou hodni našeho vysvětlení, že nejsou schopné vnímat. Postupně z nich děláme retardované jedince připravené zařadit se do nemocné společnosti, která stejným způsobem vyprodukovala nás.  Teď tady byl bráškovo syn, je nádherné jaro a všude všechno kvete. On se umí jen dívat, v jeho očích je vidět božský obdiv malinkaté sedmikrásky která kvete v trávě, jeho duše je absolutně šťastná ve chvíli, kdy tu kytičku vnímá, v té chvíli kdy Viky spatří sedmikrás...

Moc se mi líbí svět do kterého jsem se dostala. Nádherně voní a je úplně úplný. Všechny nedokonalosti jsou najednou dokonalé, všechno ošklivé je najednou jediněčně krásné. Zjistila jsem že vážně nikoho nepotřebuji, že sama jsem úplná. Přítomnost druhého člověka se pro mě stala pouhým faktem, situací která když je, tak je krásná, ale když není tak je krásná úplně stejně. Naučila jsem se vnímat krásy všeho úplně sama. Bez nutnosti vyndavat foťák, či telefonovat blízkému. Zjistila jsem, že štěstí není venku, ale uvnitř mě.  Před tím jsem chodila do přírody a se mnou šel vždycky v mé hlavě někdo, kdo mi tam chyběl. (a to přinejmenším). Neuměla jsem si nic užít naplno, protože má mysl pořád a pořád dokola vymýšlela, že ještě někdo, nebo něco chybí.  Když sem potom šla do přírody s tím, kdo mi předtím chyběl, nebylo to zase tak super dokonalé jak to mělo být protože zase chybělo něco jiného a tak to šlo pořád dokola.  To, že se tohle stalo, to že jsem se probudila právě te...