socialismus vs demokracie

Včera jsem se zúčastnila jedné valné hromady v organizaci jíž jsem členem. Průběh zasedání i výsledky voleb nového vedení přišly e-mailem dopoledne ještě x hodin předtím, než se Valná hromada kde se vedení mělo volit konala. Směrnice, kterou tato organizace má, stanoví že při určitém počtu účastníků se vede náhradní valná hromada, na které je možné hlasovat pouze o věcech, které přišly předem v programu. Nevím jak dalece je tohle zakořeněné v naší veřejné a soukromé správě, ale jednomyslné zdvihání rukou a žádná diskuse mohou být buď známkou naprosté shody a souhlasu účastníků a nebo nezájmu a snahy nic zbytečně neprodlužovat a hlavně nekomplikovat. V organizaci ve které jsou všichni dobrovolně a účastní se všech aktivit ve svém volném a neplaceném čase je to více než pochopitelné a však mám důvodnou obavu, že takto nefungují jen takovéto organizace.

Otázka, která díky této zkušenosti ve mě vyvstala je, zda jsme opravdu již demokratickým státem a pokud ne, zda o demokracii jako republika doopravdy stojíme. 

Demokracie není jednoduchá, vyžaduje totiž dialog a dialog vyžaduje diskusi a diskuse vyžaduje argumenty a argumenty vyžadují trpělivost s trpělivostí jde ruku v ruce pochopení. Prostě a jasně demokracie v pojetí většiny našich obyvatel ještě pořád znamená  jediné a to uskupení jedinců ve kterém se O NIČEM NEMLUVÍ A VŠECHNO SE DĚLÁ (tajně a to i to největší svinstvo, tak jako tomu bylo u přechozích režimů a tak jako tomu je v mnoha a mnoha zemích ještě pořád). 

Demokracie v mých očích ale při troše snaze může být štěstí. Možnost nekastovat lidi podle toho kde a jak se narodí, ale podle toho jak sou nebo nejsou líní. Člověk který se rozhodne pro jednoduchý styl života, kdy nechce dělat nic jiného kromě žraní, souložení, "užívání si" a nadávání je v pojetí mé ideální demokratické společnosti odsouzen ke stejně jednoduchému životu, který není spojen s cestováním a už vůbec ne s penězi. Člověk, který je ochoten přijímat výzvy, vydat energii na to aby se vydal na složitou cestu, člověk, který se nebojí bojovat, jít a fungovat, má v takové demokratické společnosti šanci dojít si přesně pro to, co chce a takový člověk často velmi dobře ví co chce narozdíl od toho prvního případu. 

V demokracii se prostě o věcech mluví, diskutuje a to je hooodně energeticky i časově náročné. Sami víte jak je těžké diskutovat o odlišném názoru s vlastním partnerem či kamarádem. S rodiči se půlka naší republiky raději vůbec nebaví, protože ne jenom že nejsme ochotní vysvětlit své rodině své jednání a naší motivaci, my nejsme ochotni ani přijmout jinakost a to ani v příapdě svých nejbližších. Pěstovat ideální demokratickou společnost v takovém prostředí, je logicky tedy velmi velmi těžké. Je těžké vést dialog s člověkem, který se bojí říci své argumenty. Je tedy třeba začít u sebe. Začít se méně vztekat nad názory, které jdou absolutně proti těm naším a začít více akceptovat různorodost a rozmanitost. Začít milovat jinakost.

Je logické že diskuse mezi 20 a více lidmi stojí strašně moc energie a je to velmi velmi těžké. Ale já jsem nikdy nebyla šťastná po něčem co bylo strašně snadné. Je samozřejmé že někteří z těch dvaceti lidí šťastní z výsledku diskuse nebudou, ale je možné zaměřit se na další a další věci. Jít životem a vědět že štěstí nelze najít, že je  třeba jej vybojovat, že je třeba překonat strach z konfrontace s realitou, že je třeba překonat pocit že nechceme ublížit, že je třeba prostě BÝT SÁM SEBOU, že je těžké najít sám sebe, ale že to LZE.

V ideální demokracii se o všem mluví a dělá se pouze to, pro co jsou dostatečné argumenty a to co nikomu nebere jeho svobodu, to co nikomu neubližuje, to co je morální, hodnotné a čestné. V ideálním socialismu v pojetí mých známých se dělá úplně všechno, včetně mrdání manželek kolegů a kamarádů, kradení peněz rodině a vykořisťování chudých a neinformovaných lidí. O ničem se ale nemluví a to ani o tom dobrém. Právě naopak o tom dobrém se vůbec mluvit nesmí. Nedej bože aby jste v takové společnosti řekli že se vám něco povedlo, či že jste si užili výborný sex s vlasntí manželkou, to jsou věci, které druhé uráží. Takže raději pomlouvejte, podvádějte svého partnera, nepracujte, kraďte, nic nedělejte, všechno je to v naprostém pořádku když o ničem z toho nebudete moc mluvit a budete si hledět svého a nekoukat do leva ani do prava. Nemyslím si však, že taková cesta někam vede a nemyslím si dokonce ani, že na takové cestě vůbec něco zajímavého je.

Sdělování faktů, toho co si myslíme a především dělání toho, co říkáme je cesta dialogu. Dialog je cesta plná chyb a učení se z nich a tato cesta je cestou, na jejímž každém kroku leží absolutní naplnění, uspokojení, štěstí, ale i vyčerpání, námaha, investice, smutek, zklamání, či únava. Naštěstí nám demokracie nabízí SVOBODNOU volbu toho na kterou z těchto cest vstoupíme a co víc, dává nám možnost přeskočit z jedné na druhou a naopak... :-)