Dětská láska

Když přijde dítě na náš svět, umí pouze důvěřovat a milovat. Kdybychom jej nechali celý život pouze s těmito dvěma schopnostmi bylo by celý život bezmezně šťastné; bylo by Bohem. My jej namísto toho učíme větám typu "nelez tam nebo spadneš" (a oni skutečně padají a ztrácejí tak důvěru sami v sebe) a často se k nim chováme ještě s menším respektem než ke svým psům. Pokyny typu fuj, ne, nesmíš či  musíš, jsou často to jediné co naše děti slýchají bez toho, aby se dozvěděli důvod, proč je něco dovolené a něco ne. Myslíme si že nejsou hodni našeho vysvětlení, že nejsou schopné vnímat. Postupně z nich děláme retardované jedince připravené zařadit se do nemocné společnosti, která stejným způsobem vyprodukovala nás. 
Teď tady byl bráškovo syn, je nádherné jaro a všude všechno kvete. On se umí jen dívat, v jeho očích je vidět božský obdiv malinkaté sedmikrásky která kvete v trávě, jeho duše je absolutně šťastná ve chvíli, kdy tu kytičku vnímá, v té chvíli kdy Viky spatří sedmikrásku, tak tou sedmikráskou na chvíli je, v té chvíli je rozkvetlou kytičkou v trávě a to ho na ten okamžik naplňuje štěstím. Potom ale, když přijde dospělák a řekne "utrhni kytičku a dej jí ..." tak Viky zapomene, že je hezké být kytičkou a naučí se jak ji zničit, jak ji utrhnout, dozví se, že to udělá "radost". Úsměv obdarovaného mu potvrdí, že tohle rozhodnutí a tato schopnost, že to je dobré a to i bez ohledu na to, že ve chvíli kdy se dítě otočí, dospělák kytičku zahodí. Kousek malého Boha tím v dítěti zemře, ono příště už nebude kytičkou, příště už bude Viktorem, který UMÍ a DOVEDE kytičku utrhnout... 
Jestli někdo skutečně umí žít, milovat a být šťastný potom jsou to děti. Nepoučujme. Sdílejme s nimi své zkušenosti, ale učme se my sami od nich samotných. Mají nám toho hodně co ukázat. Dětská láska je tou nejčistší a dětská duše tou nejdokonalejší. Neničme je zbytečnou hrou na "radost",  na "štěstí" a na "ukaž jak moc miluješ maminku", naučme se jak v nich lásku udržet bez toho, aby nám to museli dokazovat. Naučme se, smát i když není čemu. Naučme se, jak jediné dvě duševní schopnosti se kterými se děti rodí rozvinout. Naučme se, najít v sobě samých tenhle zapomenutý dar. Všichni jej máme, jen zkusme být chvíli s dětmi a když sme s nimi, zkusme být jimi. Oni potom najednou budou námi,  najednou nám začnou rozumět a často i bezeslov. Už potom nebude třeba na ně křičet. Naučíme-li se toto, zjistíme, jak jsou vlastně slova nadbytečná. Když je nám někdo doopravdy blízký a pokud jej doopravdy chceme znát, potom stačí jen dívat se a naslouchat...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace