Deprese

Nerozumím tomu, ale vím že spousta z nás bere kvůli mnoha svým různým duševním stavům antidepresiva. Já jsem se narodila v rodině kde spolu rodiče nemluvili, neměli nic společného a napětí se v mém "domově" vždycky dalo krájet. Od téhle negativity jsem utekla asi ve třinácti k trávě a chlastu. Později pak k bulimii a někdy v pozdější době sem se to pokusila ještě vyřešit vztahem s chlápkem co byl téměř o dvě generace starší a měl manželku a děti. Utíkáním od něj k jiným jsem si pak vypěstovala závislost na sexu a pořád a pořád bylo od čeho utíkat. Naštěstí sem se nikdy nedostala k nějakému tomu "chytrému doktůrkovi" co by mi na mojí vnitřní nevyrovnanost napsal nějaký super happy pils a tak, když sem konečně dostala koule zavřít u ženáče dveře a postavit se na svý vlastní nohy, který jak sem hned vzápětí zjistila mám taky dvě a dá se na nich celkem dobře nejen stát, ale i pohybovat našla sem zdroj svých častých útěků.

Celý život sem v sobě uměle udržovala závislost ať už to bylo na tátovi, systému, jídle, chlastu, chlapech, škole, zaměstnavatelích, autoritách, prostě čemkoli. Bála sem se dospět a myslela sem si, že neřešení věcí a závislost a házení viny na ostatních udrží ve mě štěstí. Jak hluboce sem se celou tu dobu pletla je smutné avšak o to krásněji mi je nyní, když sem se toho všeho zbavila. 

Za celý život jsem nedokázala být absolutně šťastná, ale ani absolutně smutná. Byla sem prostě jenom taková marná osůbka co chodila od nikoho k nikomu a od ničeho k ničemu a ve všem a všech hledala něco co jí nikdo nemohl dát. Celou tu dobu jsem to, co jsem marně hledala, měla jen já, zamčené hluboko v sobě. Byly to EMOCE. 

Moje rodina mě naučila, že nahota je špatná, že plakat se smí jen tajně, že chyby a neposlouchání příkazů je průser, že bez druhých jsem nikdo a tak bych mohla asi ještě pokračovat. To vedlo k tomu, že jsem si stvořila vlastní ignorantský svět ve kterém sem měla všechno v píči. Kdokoliv mi říkal hnusné věci tak já sem se jim uměla smát, kdykoliv mi bylo smutno, tak sem si to uměla něčím vykompenzovat. Utíkala jsem od problémů a nic sem neřešila. Vytěsnila jsem tak hodně let svého života. 

Zlom přišel docela rychle společně s tím jak sem přestala lhát, způsobovat bolest nevinným a hrát si na někoho, koho sem si myslela že lidé chtějí znát. 

Od té doby mám vše, co sem dřív hledala u cizích. Mám SEBE. Zjistila jsem, že smutek je stejně krásný jako radost, že pláč je stejně potřebný jako smích, že láska je řešením nenávisti, že odpuštění je jedinou cestou k uvědomění. 

Občas je mi hodně smutno a cítím se slabá a zranitelná. V takových chvílích jsem, v minulosti,  úplně vážně přemýšlela nad tím, že se zabiju ("odborník" kterému bych svůj stav popsala, by mile rád konstatoval, že mám "depresi")  a nebo v tom lepším případě nad tím, že musím utéct k někomu, kdo mě obejme, pohladí... 

Je hezké cítit, že nás někdo má rád, ale je hezké to cítit pořád, ne jen když máme něcí penis ve své vagíně. Potom je druhá nesexuální forma "mít rád" a ta je typická pro mnohé rodiče. Ti nás mají rádi ve chvíli, kdy děláme přesně to, co chtějí abychom dělali, bez ohledu na to aby se zeptali na to, jaký z toho máme pocit my.

Tím že utíkáme k někomu do postele když je nám hrozně pěstujeme ve svém těle a srdíčku závislost na takové osobě.Tím že děláme něco co sami nechceme pro to, aby se na nás druhý usmál, nebo nás objal, odevzdáváme svůj vlastní nástroj vyléčit se. Chvíle, kdy jsme nejzranitelnější, bychom neměli dávat nikomu komu na 100 % nevěříme. Člověk ke kterému utečeme a jemuž nevěříme, pravděpodobně nemá zájem o naše city, a nebo někdy my nemáme zájem o ty jeho, takže i když nás jakkoli pevně obejme stejně nás nevyléčí.

Od té chvíle kdy jsem to pochopila už nesahám po telefonu když je mi mizerně. Od té chvíle ještě častěji než dříve chodím do lesa. Bez ohledu na to kde jsem, bez ohledu na to jestli je tma, chčije a nebo mrzne. Chodím do lesa, tam si svékám oblečení a chodím tam dokud to ze mě nespadne. Je úžasné cítit, že nahota není trestná a že svoboda není jen slovo...
Často to trvá jen malou chviličku, než je mi zase krásně. A nebojte se nenastydla jsem, nikdy sem nezmrzla, ani se nebojím, že mě znásilní jelen :D nejsem blázen. Ne o nic věčí než ti, kdo si myslí, že jim klid a štěstí přinesou nějaký prášky.

Lékem na depresi není doktor, lékem na depresi je uvědomění si svého smutku, prožití i té nejhlubší krize a vědomí toho, že ať už se v našem životě děje cokoli, jsme stvoření k tomu, abychom to zvládli se ctí a úplně sami. A věřte tomu nebo ne, ve chvíli, kdy jsem tohle zjistila, přišel do mého života člověk, který se na běhání po lese se mnou těší a který mě za mou "šílenost" má moc rád...