Máš vyšší hodnotu?

Jsem taková typicky rozmazlená holka, co jí celej život rodiče všechno nosili až pod nos, holka, která studovala VŠ a velmi ráda uvěřila názoru svého tatínka, že to „stačí“. No a teď… Je téměř po škole a já pracuji na plný úvazek teprve druhý měsíc. Už teď cítím, že to čemu jsem z pohodlnosti tak ráda uvěřila – že studovat VŠ stačí nebyla zase až tak úplně pravda. Realita je trošku jinde. Ačkoli mám práci, která mě neuvěřitelně naplňuje a baví občas jsou chvíle, kdy se mi zdá, že toho je moc. Nemám prozatím moc peněz a pracuji občas i 16 hodin denně. Průměrně však těch 9-10 namísto osmi. Přesčasy u nás jsou placené, ale jako nováček, který se všechno učí a na všechno ptá si prostě nemůžu ani naznačit na to myslet, je to moje chyba že sem pomalá. 

No a tak se tak krásně stalo, že protože sem minulý týden skončila ve škole obrovské vypětí, víkend úplně celý prospala, v pondělí nastoupila ten samý, pro mě úplně nový a nikdy nepoznaný režim nanovo a včera sem šla spát v půl jedný přičemž sem měla hodinovou pauzu na oběd a tříhodinovou na večeři. 4 hodiny ze dne čas jíst plus sedm hodin na to se vyspat. Ta práce mě naplňuje a baví, ale chtěla sem prostě už, nebo spíš potřebovala slyšet – jseš dobrá. No a tak sem udělala takovou jednu hodně hloupou věc. Nevěděla sem, že je hloupá, dokud sem neslyšela reakci. Ráno, když sem sotva rozlepila oči a přišel ke mně znovu takový ten pocit tlaku, trošku stresu, prostě vědomí, že mě dneska čeká prezentace tématu o kterém toho v podstatě moc nevím, řekla jsem nahlas svou takovou náhlou myšlenku, založenou na svém nízkém sebevědomí a nejistoty z toho dne „achjo, pracuji dva měsíce a už mě to nebaví“. Ze strany mého kluka přišel smích. A tak sem pokračovala. „no coo, vždyť pracuju tolik hodin denně a mám za to pár korun. :(„ - ani na vteřinu jsem však netoužila po vyšším platu, toužila jsem o pouhém ocenění o dodání sebevědomí, které mi teď tolik scházelo. Namísto toho přišla věta „no a co máš vyšší hodnotu?“ Nejprve jsem použila techniky mysli – neber to osobně. Netýká se to tebe. Jenže v kontextu všech těch událostí už to prostě nešlo. V hlavě mi přistála myšlenka z minulého rozhovoru o práci, kdy mi řekl „já osobně bych tě nezaměstnal“ a už to ve mně všechno spadlo. Na mou námitku, že mě měří penězi a že mi řekl, že v podstatě nemám vyšší hodnotu, než tu která mi přišla tenhle měsíc poprvé na účet a která pokryje nájem a jídlo „jestli si tohle myslíš tak SEŠ DEMENT, SEŠ DEMENT, SEŠ DEMENT, SEŠ DEMENT“ ano… Stala jsem se tohle ráno dementem a už mi to neříkalo jen mé nízké sebevědomí a nejistota z mého večerního vystoupení, ale stál přede mnou můj kluk, od kterého jsem tou lživou větou že „mi to nebaví“ hledala podporu a jistotu, kterou jsem postrádala. Nedostalo se mi jí a tak sem se složila, rozbrečela a asi bych i skočila pod vlak zas, jenže už tak nějak sama ze sebou NAŠTĚSTÍ umím pracovat a tak sem tyhle myšlenky pustila ať si plujou někde jinde a zaměřila se na organizaci celého dne. Poprosila jsem Petra jestli by si vzal Tracy do práce a jestli pro mě tedy skutečně večer přijede. Sice sem chvíli měla tendenci se s ním rozejít, protože přeci když mi neumí být oporou… Ale to je asi tak stejnej nesmysl jako že sem dement. Prostě teď to nejde zrovna hladce, je to těžký, ale neznamená to že zítra to nebude jiný. 

Věta „a máš vyšší hodnotu?“ byla hodně nepříjemná. Připustit si, že na trhu práce jí prostě nemám, není vůbec jednoduché. Dělám úžasnou práci, dělám jí hodně, hodně mě naplňuje, je to něco co sem vždycky chtěla dělat, ale nároky na schopnosti jsou dneska daleko jinde, chce-li být člověk zaměstnaný a k tomu dobře ohodnocený musí toho hodně umět. To je prostě fakt, který si lze jen těžko připustit. Ještě nepříjemnější je to slyšet, když to někdo řekne nahlas a ve chvíli kdy to řekne člověk v jehož náruči hledáte oporu a pochopení ve chvíli kdy padáte na držku je to na psychiatra. Když se na mě po návratu s Tracy ještě pokoušel útočit, protože možná nevěděl jak jinak mi říct že ho to mrzí a nebo nemrzí, nebo já nevím co že cítí, řekla sem mu, že nejsem naštvaná, jenom úplně na dně a že „občas jediné co bych si přála slyšet je – seš dobrá. Nikdy si mi to ještě neřekl a sám moc dobře víš, jak je pro tebe samotného důležité to slyšet odemě a to bereš … litrů…“ On mi potom odpověděl, že sem ho nenechala domluvit, že mi chtěl říci, že poozice na které jsem jsou více placené a že abych šla jinam a tak dál jenže to sou manažerské věci a ty já bych si zařídila a kdybych jinam chtěla jít, určitě bych to neřešila ráno takovouhle trapnou větou v posteli. Navíc „nechala jsem tě domluvit, už si nic neříkal, kdybys tohle chtěl říct, tak bys to řekl“. No nic, musela jsem odejít a v Žabce (obchodě, kde jsem si kupovala snídani) jsem si zapoměla ntb. Uvědomila jsem si to až v metru a běžela jsem zpátky. Paní která tam pracuje a jejíž „hodnota“ je hádám tak 15000 korun se na mě usmála a ntb mi podala. V tu chvíli její hodnota nebyla v ceně mého notebooku, ale v její laskavosti, v jejím úsměvu, v jejím gestu, v její radosti, když mi ho podávala. Tržní hodnota je tržní hodnota, aby jí člověk zvýšil musí něco dělat, učit se, posouvat dál. Není to ale ta hodnota která je skutečně hodnotná…

Nešlapme po sobě jen proto, že si myslíme že víme lépe než někdo druhý jak řídit jeho vlastní život, jen proto že si myslíme že naše „skvělá“ rada ho může někam posunout. Často stačí podpořit, obejmout, pochválit, usmát se. Nikdy nevíme co ten druhý zrovna prožívá a co mu běží v hlavě často ani tehdy když je to náš nejbližší člověk se kterým sdílíme mnoho času. Často to totiž ani on sám neví, co vše na něm leží. Ale budeme-li mu oporou, ve chvíli kdy nebude moct, budeme-li po jeho boku a podpoříme-lijeho nápady, plány, sny, cíle, budeme-li tolerantní k jeho chybám, pádům, neúspěchům, vyčerpání i smutku, tak se najde. Není potřeba radit, poučovat a už vůbec není potřeba ponižovat, rozčilovat se či nadávat.

Každý jeden jediný z nás ví kde je jeho místo, kudy vede jeho cesta a my můžeme udělat jen to, že ho na jeho cestě zastavíme a přinutíme jej odbočit, či dále nepokračovat. Pak ani my sami po jeho boku nebudeme šťastní, protože on se pořád bude ptát – co má dělat. Ta cesta bude totiž neznámá, nebude jeho, bude – vaše a je jedno jestli ste to ‚‘mysleli dobře když ste ho na ní dovadli“ on se na ní bude ztrácet a to nás začne hodně srát. Druhým řešením je zkusit mu pomoci co nejdříve vidět do jeho vlastního srdce a urychlit tak návrat na cestu, která mu bude vlastní, protože bude jeho a i když té my rozumět nebudeme budeme o moc šťastnější, protože budeme často potkávat jeho úsměv.

My jako lidé nejsme schopni ačkoli si to rádi myslíme vědět, co je pro druhé „nejlepší“ nejde to. Často ani nevíme co je nejlepší pro nás. Proto nepřestaňme nikdy partnerovi dávat najevo že jeho hodnota je nekonečně důležitá. Že jeho bytí je jedinečné a že jeho cesta existuje a je jen a jen na něm jak rychle a daleko a jak zvesela po ní půjde. A bude li se s něčím trápit trapte se s ním, protože pokud budete na trápení dva tak to trápení rychleji přejde. Nepokoušejme se radit ani hledat řešení, prostě a jasně jen buďme a když už opravdu nebudeme chápat „proč to dělá, když si na to stěžuje“ obejměme ho a zeptejme se „ a nenapadá tě nějaká jiná cesta?“ neexistuje ještě nějaké jiné řešení? Jestli se rozpovídá, tak naslouchejem, protože budeme-li opravdu naslouchat tak on si k tomu řešení nakonec dojde úplně sám. A hlavně poví-li nějaký člověk o čemkoli o čem jindy hovoří s nadšením že ho to ‘‘už nebaví“ neexistuje asi jednodušší věta než „stalo se něco?“ následovaná opravdovým nasloucháním, zakončeným dlouhým obětím. Existují-li však nějaké zásadní chyby, které si myslíme, že je důležité tomu člověku říct. Zaručeně to nespraví věty jako „já bych tě nezaměstnal a nebo seš dement“ tyhle věci jsou taková kudla, která mě osobně bodla hodně intenzivně, jsou to věty, které zvoní v uších hlavně v situacích, kdy je člověku nejhůř a budí v něm ještě více negativní energie. Pravdu je potřebné říkat, ale mělo by se to dělat velmi opatrně a hodně to vysvětlovat a pokud se člověk naštvává a kope nožičkama tak je potřeba přestat vysvětlovat, protože to je zbytečné. Já jsem teď hodně moc v háji a pořád mi zní v uších že sem dement. Vím že sem byla, dlouhá léta a proto mi nevadí to teď dohnat, ale jsou lidé, kteří se snaží celí život a nikdo je za to adekvátně neocení – třeba jako ta paní v té Žabce, pochybuji že si její manžel váží práce kterou dělá a obdivuje ji za to jak je čestná, hodná a za to kolika lidem denně pomůže tím, že jim prodává věci. Takovému člověku když řeknete že je dement možná v něm zabijete jeho lidství… Možná mu to nebude potom už ani vadit, že mu to říkáte, stane se robůtkem, kterého budete moci ovládat a pokud je to to co chcete, potom i vy jste někde na cestě svým životem ztratili svou lidskost. Je to něco co si předáváme jako štafetový kolík, to ale neznamená, že my ten štafetový kolík nemůžeme spálit a namísto něj se zastavit a podat lidem ruku… 

Ach bože být dementem pro milovaného člověk tak bolí. :'(