moc Aneb, kdo řídí svět

Moc není něco s čím se člověk narodí, nebo něco co má. Moc není stát ani to "jedno procento nejbohatších" o kterém se všude mluví. Moc nejsou ONI, nemůže být moc ani není, jsme pouze my. My jsme Ti kdo tvoří iluzi, že moc je něco co nás ovládá. Odevzdáváme svůj život iluzi. Přitom ona moc by byla tolik neúčinná přestali-li bychom v ní věřit. Bohužel toho my ale zatím ve velké většině nejsme schopni. Jsme naprogramování věřit v moc, žijeme v horizontu své vlastní řeči, což znamená (děkuji panu Urbanovi - naučil mě to u zkoušky ze sociologie :-)), že si většina z nás umí představit pouze to, co umí vyslovit a tedy učíme-li se odmala, že ema mele maso, že pan prezident je hlava státu a že chod světa má na starosti pán kterému se říká bůh, potom v takovém domění žijeme a je nám to vlastní.

Moc bohů, moc šamanů, moc mudrců, moc velkých vládců a dobyvatel, moc bojovníků, moc diktátorů, moc našich režimů. Jenomže kdo jsou bohové a šamani a mudrcové a velcí vládci a dobyvatelé? Kdo? Jen a pouze lidé jimž lidé svými neprogramovanými myšlenkami vtiskli nějaké nadpřirozené vlastnosti, takové, které oni sami nemají a ani mít nemohou, právě proto že tyto vlastnosti patří jen mocným. Je to tak přeci "odjakživa" - jak krásné a manipulátorské slovo. A potom máme hodné mocné - bohy; a špatné mocné - diktátory. A kdo přijde dřív s nějakou líbivou dnes velmi jednoduše řečeno populistickou myšlenkou ten má moc. Protože my sami, naprogramováni tak, abychom věřili všemu jen ne sami sobě jsme zvyklí věřit tomu, že někdo tu moc má. A když jí nestihneme nechat rodičům, ani partnerovi, odevzdáme jí šéfovi v práci a nebo nějaké celebritě. Jooo celebrity, to je dnes oblíbená moc, možná nejoblíbenější. Youtoober je víc než děcka se kterými sedí v lavici, herec je víc než štáb se kterým spolupracuje, zpěvák je víc než bubeník prostě někdo je vždycky víc, protože to tak bylo odjakživa. 

A tak když si entomolog sedne na velblouda a šíří paniku (to sem někde četla, jenže sem zapoměla kde a tak nemůžu autora citovat :'( ) myslíme si že je mocný - sehnal přeci velblouda, to my neumíme... :D jenomže ono stačí chvíli googlit...

Moc prostě není, to my jí dáváme jiným tím, že nevěříme v sebe. 

<3 peace is life power does not exist

<3

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace