Humans

Tak jsem tak o víkendu na Šumávce přemýšlela nad tím, jak moc jsem jako malá nenášela příběhy s Tyrannosaurusem rexem, kterej vždycky těma svejma velkejma zubama a dlouhýma drápama zabil ty maličké neškodné a hodné dinosauříky, kteří byť byli stejně veliký dostatečně přežívali na listech ze stromů, trávě no prostě na rostlinné stravě :-) T-rexe sem nikdy neměla ráda. T-rex byl svině v očích většiny dětí a neznám snad nikoho kdo by mu fandil. Přesto téměř z nás všech T-rex vyrost. I přes odpor k živočichovi, který zabíjel nevinné druhy jen proto aby se najedl se z nás staly ještě odpornější živočichové, kteří vraždí ne proto aby se najedli, ale proto aby uspokojili svůj totálně zbytečný rozmar. T-rex, kterého jsme se vždycky všichni báli byl přecijen mnohem menší svině než sme my. On neměl na výběr. Neuměl si vypěstovat dostatek plodin, které by ho uživily, neuměl ovládat svůj primitivní pud, neuměl zřejmě rozpoznat své činy. My však, jako lidé na výběr máme. Mnoho lidí, už dnes má n...

Včera přišel Petr od doktora naprosto vyčerpanej. Je úplně v háji a myslím že úplně stejně jako já před týdnem. On má do toho ještě nějaké fyzické projevy a tak je to na něm vidět mnohem víc něž bylo na mě. Každopádně když mi říkal, že ho něco bolí zasmála jsem se a zlehčila situaci (je přeci jenom unavenej, proč to tak prožívá...) On se právem cítil dotčeně a ihned mi to řekl. Pochopila jsem, že má reakce nebyla moc fajn a ihned sem měla i víc pochopení pro něho, protože mi došlo, že nemám ani tušení, co mu je, stejně tak, jako on neměl minulý týden, když jsem mu říkala o věcech, které se staly mně. Řekla jsem mu to a on mi na to odpověděl, že mé sdělení bral jako informace a skutečně neměl tušení co to se mnou uvnitř mě dělá.  Lidé jsou různí. Někteří jsou více empatičtí, někteří méně. Situace jsou různé, v některých chvílích dokážeme rozumět úplně každé emoci druhých a úplně všemu a v některých chvílích nedokážeme ani odhadnout, že nějaká emoce může být s tou kterou situací s...

Tak už mám Tracy v Praze třetí týden. Je neuvěřitelně zvláštní jak se dokáže i pes změnit, zklame-li se v člověku. Nepoznávám jí. Nejdříve jsem si myslela, že si jen potřebuje zvyknout na to, že nemůže do postele a na nové prostředí, jenomže když uplynuly dva týdny nevěděla jsem si s ní pořád rady a přestala jí rozumět úplně. Neuměla jsem pochopit její neposlušnost, ignoranci, odtažitost a odstup tak, jsem přestala aplikovat metodu cukru a nasadila metodu biče. Výchovu stejnou jako když byla malé štěně. Třikrát jsem zavolala, nepřišla, dostala. Naštěstí mě tohle chování a tenhle ubohej, zoufalej nápad po dvou dnech přešel. Po dvou dnech, kdy jsem se jí konečně snažila podívat do očí jsem zjistila, že ona se mému pohledu co nejintenzivněji vyhybá. Nechápala sem to. Nikdy předtím jí pohled do mých očí nevadil. Došlo mi, jak moc hloupě se chovám, jak moc velkou chybu dělám. Tracy umí poslouchat, jen je pořád ještě ztracená a v mém životě, kdy mám plnou hlavu svých starostí a myšlenek se ...

Dnešní jednání v senátním výboru bylo pro mě dalším novým zážitkem. Členové výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice projednávali návrh zákona o hazardních hrách. Toto jednání proběhlo podle demokratických pravidel a až na půl hodinové zpoždění jednoho ze senátorů který tvrdil že jeho letadlo mělo zpoždění bylo toto jednání zcela korektní. Už to tak vypadá, že jako první ČR zefektivní řízení a procesy ve vztahu k hazardním hrám a to i přesto, že problémy jako je dětská pornografie, nelegální distribuce zbraní a drog a zřejmý přesun kriminality do prostředí internetu vyžaduje zcela evidentně také důsledný zájem. Problematikou hazardu a patologického hráčství bylo jistě v minulosti zasaženo velmi mnoho rodin, otázkou však je, zda si tyto rodiny zaslouží vyšší míru pozornosti, než například rodiny drogově závislých. Někde se začít musí, to je jasné, jenže, nezačínáme zase jenom tam, kde jsou prachy a jenom proto, že tam jsou? Není tohle všechno jenom hra, která tím v...

Tak sem nikam neutekla :) Hned po dopsání předešlého článku jsem se sešla se svým bráškou, který má svého dvouletého synka v nemocnici, zkolaboval mu v náručí asi týden na to, co mu zemřelo štěńátko, jeho jediná radost od doby co od něho odešla jeho přítelkyně i s malým. Když jsem viděla jak moc by potřeboval někoho, kdo by ho objal, někoho za kým by se vrátil domů, někoho, kdo by ho prostě jenom měl rád, došlo mi, že mé problémy jsou možná vážně jen v mé hlavě. Došlo mi, že útěk nikam zase jenom oddálí mé problémy, došlo mi, že poznat sama sebe můžu i vedle někoho a tím získat bonus a to poznání druhého. Když brácha odjel byla jsem ale ještě stále rozhodnutá odejít. Odejít k Lubošovi (své minuloroční květnové lásce). Zbavení se odpovědnosti. Došlo mi to všechno a přesto jsem měla v hlavě "ale přeci už si o tom napsala článek" "přeci už si to řekla šéfovi" a to je pravda, musím si přeci stát za svým! to je moc důležité. A tak jsem šla k Petrovi a zbalila si věci. Ř...

Včera se ve mě něco definitivně zlomilo. Celou dobu co jsem s Petrem mám pocit že nic nestíhám, často se hádáme a mě stresuje, když mi upadne v autě drobek na sedačku, nebo když má jet se mnou za mými kamarády. Vyprávím mu o svých myšlenkách o tom, co se mi v životě děje a on to poslouchá a všechno vnímá a to jen proto, aby mi mohl říci, že jsem blbá a že si myslím že jsem inteligentní a že všichni ostatní jsou blbci. Tohle mi řekl člověk, který je celou mou proměnu po mém boku. Člověk, který má veškeré mé informace o tom co mě nutí přestat jíst maso o tom co jsem zažila když jsem byla malá o všem co se odehrálo ve všech mých sexuálních i nesexuálních vztazích. Takový člověk, který by měl stát po mém boku mi dokázal říci tyto hnusné věci jen proto, že jsem se otočila v posteli zády a odmítla diskutovat o tom, jestli mu Tracy v jeho bytě vadí či ne. Chtěl se hádat už dvakrát před tím. Vyvolal konflikt, jen aby na mě mohl křičet nesmysly a ublížit mi namísto toho, aby mi řekl, že mu Trac...

Minulý týden zemřelo mému bráškovi štěňátko. Pohřbívat tak maličkého člena rodiny, bylo neuvěřitelně traumatizující a asi proto, když jsem v pondělí přijela s Tracy do Prahy a ona se pozvracela, začala jsem trochu zbytečně panikařit. Má hlava věděla racionálně zhodnotit situaci, ale srdce říkalo "co když?". Našla jsem tedy nejbližší veterinu a utíkala tam. Dvě slečny veterinářky si vyslechly příběh, který se stal mému bráškovi a pokusily se ve mě vzbudit dojem zájmu a pochopení. S ohledem na mou schopnost empatie už mi ale jen jejich reakce přišly malinko formální a zvláštní. Když si poslechly Traciino srdíčko a změřily jí teplotu řekly mi, že to na otravu nevypadá, ale že jí dají pro jistotu injekci. Tu jsem odmítla s tím, že jsem ráda že jí nic není, že jí dám domu a že se vyspí a bude v pořádku. Jedna z nich s úšklebkem řekla "to jí budete zpívat nebo co?". Přešla jsem to a abych měla klid od jejich nucení mě do injekce, zeptala jsem se, zda jí objednají na čiš...

Čím více jsme průměrní, tím více si potřebujeme dokazovat, že jsme jiní. Čím méně dokážeme vydržet sami se sebou, tím větší máme potřebu dokazovat okolí, že jsme lepší, dokonalejší, úspěšnější, bohatší… Okolí, ale i sobě samým dáváme najevo že jsme, protože si tím hluboko uvnitř sebe vůbec nejsme jistí.  Oblékáme se do drahého oblečení, protože má na sobě obrázek, který známe z reklamy, aniž bychom věděli cokoli o historii daného obrázku a dané značky, nakupujeme technologie o jejichž výrobě nevíme taky vůbec nic, utrácíme nesmyslné peníze v barech a restauracích za nekvalitní jídlo a pití, nakupujeme auta se zbytečně velkou spotřebou a vysokým pojištěním a ve chvíli kdy nám dojdou peníze, půjčujeme si je. Pořád a pořád své průměrné myšlení a nespokojenost se sebou samými, schováváme za hru na bezstarostnost a velká gesta. Neschopnost vyjít s lidmi, na kterých by nám ve skutečnosti mělo záležet měníme za falešné pochvaly a plácání po ramenou od lidí kteří by nám ve skutečnosti m...

To, že s námi někdo nesouhlasí, ještě neznamená, že ho nemůžeme milovat. To že si od nás někdo nevezme naše dobře myšlené rady ještě neznamená, že ho nemůžeme respektovat. To že nás někdo nechce poslouchat, ještě neznamená, že se musíme urazit a tomu člověku již nikdy nic neříkat. Svět je obrovsky komplexní místo, každý jeden jedinec je každou jednu vteřinu jiný. Má jinou náladu, jiný postoj, jinou schopnost přijímat informace, jinou schopnost reakce. Můj táta si dodnes myslí, že když můj brácha neposlouchá jeho rady, projevuje mu tím neúctu. Nepochopil, že tím, že mu pořád ještě radí vytváří v bráchovi úplně ten samý pocit. Nerespektují jeden druhého, urážejí se jako malé děti, nedokáží se obejmout a říct si "mám tě rád" pořád si potřebují dokazovat, kdo má větší pravdu. Je na ně smutný pohled. Je smutné slyšet tátu říkat o svém synovi "já se s tím chlapem neumím bavit, poslal jsem ho do prdele" a je smutné vidět vlastního bráchu jak touží po jediném a to je u...

Vybavila se mi vtipná (teď už se jí směju, ale jinak je spíš smutná) vzpomínka z dob mého ignorantsví; mám strašnou potřebu jí zveřejnit :D Jednou když jsem na táboře otevírala společnou ledničku, otevřela jsem jí moc prudce a vypadlo z ní mléko, které se vylilo. Já namísto toho, abych vzala hadr a utřela to a všem se omluvila jsem začala nadávat a shánět viníka. Někdo za mými zády řekl, no to je jasný, za to může vedoucí dne, měl to tam dát pořádně. Nevím jestli to byl vtip a jenom mě zkoušeli, dneska už mi to přijde dost pravděpodobný, ale tenkrát jsem to vzala vážně a šla sem seřvat vedoucího dne, jak je možný, že dal tak blbě mlíko do ledničky. Je zajímavý jak se mi to teď vybavilo se všema těma souvislostma. Jak sem prostě pořád utíkala pře svojí odpovědností. Za celý život mě, jako ignorantky, si nevybavuji jedinou chybu, kterou bych udělala a nenesl v mých očí za ní zcela určitě a nezpochybnitelně odpovědnost někdo jiný.  Dnes a denně se s takovými lidmi jak jse...