T-Rex

Tak jsem tak o víkendu na Šumávce přemýšlela nad tím, jak moc jsem jako malá nenášela příběhy s Tyrannosaurusem rexem, kterej vždycky těma svejma velkejma zubama a dlouhýma drápama zabil ty maličké neškodné a hodné dinosauříky, kteří byť byli stejně veliký dostatečně přežívali na listech ze stromů, trávě no prostě na rostlinné stravě :-)
T-rexe sem nikdy neměla ráda. T-rex byl svině v očích většiny dětí a neznám snad nikoho kdo by mu fandil. Přesto téměř z nás všech T-rex vyrost. I přes odpor k živočichovi, který zabíjel nevinné druhy jen proto aby se najedl se z nás staly ještě odpornější živočichové, kteří vraždí ne proto aby se najedli, ale proto aby uspokojili svůj totálně zbytečný rozmar.
T-rex, kterého jsme se vždycky všichni báli byl přecijen mnohem menší svině než sme my. On neměl na výběr. Neuměl si vypěstovat dostatek plodin, které by ho uživily, neuměl ovládat svůj primitivní pud, neuměl zřejmě rozpoznat své činy. My však, jako lidé na výběr máme. Mnoho lidí, už dnes má na výběr. Většina lidí má kapacitu na to, aby měla svůj vlastní záhonek a na něm své vlastní potraviny, nebo na to aby si namísto mrtvých zvířat, které narozdíl od T-rexe nemáme ani koule sami zabít, koupila zeleninu, nebo ovoce. Většina lidí si může dát k obědu luštěniny, k snídani rýžovou kaši a k večeři těstoviny s bylinkami.
Všechno je to o každém z nás. Není třeba soudit, není třeba se smát, není třeba ukazovat prstem, není třeba cítit odpor, není třeba kroutit nad ostatními hlavou, ale není vůbec potřeba se bát. Není potřeba se bát vegetariánů, veganů, ani lidí co zatím nedokázali maso kvůli své závislosti přestat jíst. Jediné co je potřeba je být šťastný, najít cestu jak toho dosáhnout a zbytek potom už přijde úplně sám a i T-rexové zjistí, že ve společenství a komunitách, které více než cokoli respektují a pomáhají nemají jejich zbytečně ostré drápy a velké tlamy už místo.

Já osobně ještě se závislostí na mase občas bojuju. Sama osobně neznám jediného vegana a jen dvě vegetariánky. Ostatní lidé mi neustále tvrdí jak jsem hloupá, když nejím maso a nebo neříkají nic, ale jejich pohledy mnohdy poví o to víc. 

Závislost na mase tedy není ani tak fyzická jako psychická a to jak vnitřní (chuť) tak i vnější (lidé). Ve svém životě už sem však vyhrála boj nad mnohými závislostmi. Jsem si jistá, že tato bude jen další na seznamu. Nechci už být ten nenáviděný T.rex a už vůbec nechci hladit svého psa s přesvědčením, že ona je něco víc, než to, co mi leží na talíři, protože zcela logicky je tenhle názor už pro mě jen povrchním ignorantstvím. 

zdroj obrázku: http://time.com/3977490/tyrannosaurus-rex-trex-dinosaur-teeth/

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace