Komunikace II

Včera přišel Petr od doktora naprosto vyčerpanej. Je úplně v háji a myslím že úplně stejně jako já před týdnem. On má do toho ještě nějaké fyzické projevy a tak je to na něm vidět mnohem víc něž bylo na mě. Každopádně když mi říkal, že ho něco bolí zasmála jsem se a zlehčila situaci (je přeci jenom unavenej, proč to tak prožívá...) On se právem cítil dotčeně a ihned mi to řekl. Pochopila jsem, že má reakce nebyla moc fajn a ihned sem měla i víc pochopení pro něho, protože mi došlo, že nemám ani tušení, co mu je, stejně tak, jako on neměl minulý týden, když jsem mu říkala o věcech, které se staly mně. Řekla jsem mu to a on mi na to odpověděl, že mé sdělení bral jako informace a skutečně neměl tušení co to se mnou uvnitř mě dělá. 

Lidé jsou různí. Někteří jsou více empatičtí, někteří méně. Situace jsou různé, v některých chvílích dokážeme rozumět úplně každé emoci druhých a úplně všemu a v některých chvílích nedokážeme ani odhadnout, že nějaká emoce může být s tou kterou situací spojená. Ve chvíli, kdy se lidé naučí správně využívat úžasné a velmi rozvinuté schopnosti komunikace, stane se ta velmi ale velmi ulehčujícím nástrojem k bytí.
Mě napadlo se s Petrem už několikrát rozejít a vždy jsem si to po rozhovoru s ním rozmyslela. Proč ale na takto důkladný rozhovor přistoupíme vždycky jen ve chvíli kdy to až takhle mega vyhrotíme, tomu zatím moc nerozumím. Vždycky nám to strašně pomůže, zanalyzujeme situaci, vyjasníme si své pocity, intenzivně posloucháme jeden druhého a snažíme se mu porozumět. Asi proto jsme se konečně dohodli, že pokud nám něco bude, nebudeme jen sdílet fakta, ale podělíme se i o hlubší pocity. Naříklad konkrétní popis bolesti a nemoci a konkrétní pocity smutku, či úzkostí ať už to bude jakkoli nesmyslná situace, která tyto pocity v nás vyvolá. Myslím si, že jen tak dokážeme jeden druhého více pochopit. Jsme si vědoma toho, že není snadné sdílet každou myšlenku a emoci a stejně tak stojí velké úsilí být přítomný v okamžiku, kdy nám někdo tyto věci sděluje. Je to však cesta, kterou se vydám namísto útěku.
Ve chvíli, kdy mám po svém boku mít už napořád nějakého druhého člověka, potřebuji aby mi rozuměl v každém jediném detailu a stejně tak potřebuju rozumět i já jemu. Myslím si, že by to časem mělo jít i bezeslov, ale jsem si jistá, že do té doby jsou slova jedinou možnou cestou.
Urážení se, nepochopení, pocit dotčení, braní věcí osobně... To všechno jsou problémy které by neexistovaly, naučili-li bychom se být přítomní v okamžiku sdílení informací s druhým člověkem a sdílet informace a pocity, které jsou uvnitř nás a na jejichž sdílení nám třeba nepřijde vhodná chvíle, nebo jež nám přijdou pro druhé nepodstatné. Je to možná buď a nebo. Buď budeme sdílet všechno a vědět, že nám reakce druhého neublíží a nebo se se vším popereme sami.
Minulý týden jsem přemýšlela o tom, že Petrovi o Vikym vůbec neřeknu, že půjdu tou první cestou, jsem na ní přecijen více zvyklá. Když však přišel z práce a viděl, že nejsem úplně v pohodě, zeptal se co mi je, sice asi ze sobeckých důvodů, protože chtěl a potřeboval "abych byla v pohodě" ale já jsem to na něj stejně v rychlosti vysypala. Říkáme si všechno, tak sem mu řekla i tohle, ale udělala jsem to jako takový mezikrok. Sice sem mu to řekla, ale bez emocí, bez projevu citů, jenom tak, jako kdybych říkala "mám se dobře". Viděla jsem, že je unavený z práce a tak sem to fakt řekla jen jednou suchou větou. "Viky zkolaboval bráchovi v náručí, je v nemocnici" Reakce byla adekvátní tónu a odosobnění se od mého sdělení. "Jaj, tak to mě mrzí". Dál už nula, nic, žádné obětí, žádné city, žádné porozumění, ale obrácení listu. V tu chvíli by přitom stačilo málo... "Jak to, co se mu stalo, kdy se mu to stalo, kde leží, už je v pořádku, chceš ho jet navštívit?" ale nepřišlo nic z toho. To se mě samozřejmě dotklo a potom už to v mé hlavě jen rostlo. Je to ignorant, sobec, nerozumí mi... Přitom stačilo říct, Péťo víš mě to hodně bolí, pokusil by ses vžít do mé situace a pochopit mě? Potřebovala bych Tě... 

Na druhou stranu už se nám několikrát stalo, že mi on něco sdělil a já sem nereagovala tak, jak si on představoval. Jeho dotčený výraz a ukončení konverzace, pro mě byly známkou toho, že jsem řekla něco špatně. Normálně bych se taky urazila, ale postupem času zjišťuju, že pocit dotčení či uražení se, řeší problémy asi tak jako ibalgin rakovinu. Zeptala sem se teda, jakou očekával reakci. Dokázal mi to říct a já jemu odpovědět, že to přeci neznamená, že by má reakce byla špatná, že si o tom můžeme dál povídat. 

Některé věci není prostě není třeba řešit, stačí je sdílet, v dalších situacích je potřeba velká míra pochopení, či snahy o něj, někdy zase úplně stačí s druhým člověkem být, někdy je potřeba snažit se najít řešení... Každá jedna situace a chvíle v partnerském životě a v umění milovat však VŽDY vyžaduje velkou míru tolerance, trpělivosti, pochopení, respektu a lásky.