Jsme?

Čím více jsme průměrní, tím více si potřebujeme dokazovat, že jsme jiní. Čím méně dokážeme vydržet sami se sebou, tím větší máme potřebu dokazovat okolí, že jsme lepší, dokonalejší, úspěšnější, bohatší… Okolí, ale i sobě samým dáváme najevo že jsme, protože si tím hluboko uvnitř sebe vůbec nejsme jistí. 

Oblékáme se do drahého oblečení, protože má na sobě obrázek, který známe z reklamy, aniž bychom věděli cokoli o historii daného obrázku a dané značky, nakupujeme technologie o jejichž výrobě nevíme taky vůbec nic, utrácíme nesmyslné peníze v barech a restauracích za nekvalitní jídlo a pití, nakupujeme auta se zbytečně velkou spotřebou a vysokým pojištěním a ve chvíli kdy nám dojdou peníze, půjčujeme si je. Pořád a pořád své průměrné myšlení a nespokojenost se sebou samými, schováváme za hru na bezstarostnost a velká gesta. Neschopnost vyjít s lidmi, na kterých by nám ve skutečnosti mělo záležet měníme za falešné pochvaly a plácání po ramenou od lidí kteří by nám ve skutečnosti mohli být úplně u prdele. 

Neznám jediného člověka na světě, který miluje sám sebe, svojí práci, svojí rodinu a měl by stejnou potřebu. Naopak čím dál tím častěji se setkávám s velmi chytrými lidmi, s pro mě opravdu obdivuhodnými schopnostmi, a čím dál tím častěji vidím, jak ani jeden z nich netouží po uznání od člověka, kterého nezná. Tihle lidé vědí moc dobře, kdo jsou, co umějí a jsou si zcela vědomí, že není potřeba někoho o svých schopnostech přesvědčovat a už vůbec nemají chuť a ani myšlenku, že by měli někomu dokazovat, že JSOU a že jsou ŠŤASTNÍ. Jsou jednoduše spokojení i ve chvílích kdy jsou smutní. VĚŘÍ v sebe i ve chvílích kdy není jediný člověk v jejich životě, který by uvěřil jejich nápadu.

Takoví lidé dokáží vzít spacák a jít do přírody na týden, být úplně sami a užívat si své vlastní myšlenky, takoví lidé dokáží obléct sako a jít mezi spoustu hostů a formálně si připít na oslavu projektu, který se povedl jejich známému, takoví lidé umí obejmout své blízké a mlčet, takoví lidé dokáží snášet kritiku, tito lidé dokáží chodit v zablácených teniskách, které si koupili z místního obchodu od své sousedky, protože ví, že se mohou zeptat, jak taková teniska vůbec vznikla. Když jsme s těmito lidmi, tak doopravdy cítíme že JSOU a nezáleží na tom, na kterém místě či v jakém ročním období, nezáleží dokonce ani na tom, zda se jim zrovna daří či ne. Tito lidé mají stále okolo sebe energii. Tito lidé dokáží být smutní a přesto je nám v takové chvíli s nimi dobře. 

Věční hráči naopak berou energii i přesto že jsou pořád veselí, věční hráči, nemají doopravdy NIC kromě svých značek a velkých řečí. Věční hráči nic raději nezkusí, protože "co kdyby se to nepovedlo". S velkými hráči nikdy nejsme když je jim smutno, protože oni si sami před sebou nechtějí svůj smutek připustit, natož potom aby v takových chvílích řekli, přijď mě prosím obejmout, je mi smutno. Věční hráči nic neřeší a proto z nich necítíme energii, ani když zrovna nemají žádné problémy, nevědí totiž ani, že je nemají. 

Lidé kteří našli své štěstí ve své vlastní duši, ve své vlastní hlavě a ve svém vlastním srdci se občas necítí skvěle, ale nikdy je nenapadne, že by neměli poslechnout své srdce, když jim hráči napovídají, že je něco nebezpečné, nesmyslné, či nereálné. I proto se občas takovým lidem stane, že jsou na své cestě dokonale sami. 

Herci oproti tomu mají kolem sebe na každém kroku, úplně pořád svůj komparz i se štábem. Takový komparz pořád dokola a do zblbnutí mluví a radí a soudí a hodnotí a oni nestihnout být ani na chvíli sami sebou a ucítit kdo vlastně jsou. Koupí si rádi něco nového na sebe, projedou se ve svém super autě a nebo se vožerou, když je jim na houby. Herci se neumí zastavit a říct JSEM a je to dokonalé a proto ty všechny potlačené emoce, ty obrovské city a pocity, tu všechnu nevyužitou energii, potom ventilují ve formě nenávisti. Herci často nenávidí, souseda, bývalého kamaráda, manžela své "kamarádky", přistěhovalce, šéfa, nácka, pankáče, muslima, psa, dceru, mámu... A to jenom proto, že se nedokáží podívat do do svého srdce a zeptat se "kdo jsem?" neumějí být trpěliví a ptát se dokud se nestanou šťastnými. Je to škoda.

Měli bychom přestat toužit po velkém baráku, úžasném bytě, dokonalém partnerovi, drahých hodinkách a měli bychom svou energii nasměrovat někam, kde naše srdce konečně budou moci dýchat, někam, kde budeme moci odložit všechny falešné značky a drahé technologie, někam kde i smutek pro nás bude štěstím, někam, kde budeme moci s naprostým a dokonalým pocitem jistoty říci JSME. Někam kde tahle jedna jediná vteřina, pro nás bude celým životem.

Zdroj obrázku: http://kazdydenscitatem.cz/motivacni-citaty/je-to-nemozne-rekla-hrdost/