Na lásku je třeba mít čas

Poslední dobou tak nějak víc přemýšlím. Nevím čím to je, jestli tím, že je podzim, tím že jsem totálně změnila svůj život a nebo tím, že bych měla psát diplomku. Každopádně díky té příčině na kterou jsem ještě ani přesto že tolik přemýšlím nepřišla, jsem přišla na spoustu jiných zajímavých věcí :D. 

Tahle mě napadla tak nějak v souvislosti s tím mým novým životem, ale posledním motivem k tomu to sepsat byl včerejší dotaz maminky dvou synů, jednoho 16ti letého a druhého 20ti letého, co že by jim měla vařit, když jsou teď vegetariáni. Komentáře k tomu dotazu, které zněly "jste úžasná maminka" "víc takových rodičů jako jste vy" a dalších podobné, mě donutily zamyslet se nad svým dětstvím a nad svým nynějším životem. Začnu asi u toho co se děje teď. Můj kluk je na horách a moje ego si pořád dokola vesele opakuje "kdyby Tě měl rád, nejel by na hory každý měsíc sám, ale aspoň jednou by Tě pozval". Taky si rádo  říká: "jakto, že za Tebe tak málo platí, když ještě studuješ a vyděláváš pětinu toho co on?" A nejraději má: "tak jako proč Tě neodveze?". Ať už jsou Petrovy motivy jakékoli, jsem neskutečně ráda, že jsem se naučila rozpoznávat hlas ega, protože bez toho bych s ním už dávno nebyla. Ačkoli je situace ve vztahu, kdy nemáte na nic peníze a váš partner si užívá a v dohledné době užívat bude sám a bez vás hodně nekomfortní, je to známka toho, že vás partner nemá rád? Může být... ale v mé pozici a potom co o mě všechno ví, tipuji, že jeho motivem může být klidně i pravý opak. Jak to je skutečně se zcela určitě jednou dozvím, ale to teď vůbec není podstatné. Podstatná je druhá situace a tou je moje dětství. Když sme byli děti, maminka chodila do práce a z práce domu, kde po nás nejdříve uklidila nechutnej bordel, potom se postavila do kuchyně, tam strávila hodinu, s námi za zadkem, kdy sme na ní jak malý hitlerové křičeli, ať dělá že máme hlad, po tom co nám dala jídlo a my sme ani nepoděkovali umyla nádobí a když ho neuklidila, dostala vynadáno od táty. Tak to dělala celých sedmnáct let, dokud od nás neodešla. Já jsem zůstala u táty a ten, jelikož si uvědomil všechny své chyby, převzal máminu roli za ní. Malá Mikušová tak měla dostatek jidla, peněz a když se jí něco nelíbilo, vždycky se mohla na rodiče vyřvat a obvinit je ze všech svých chyb.
No a potom přišlo to kruté probuzení. Ta krutá realita, to peklo, jemuž se pro takové rozmazlené fracky jako sem já říká srážka s realitou dospělosti. V bytě se najednou koš sám nevynesl, samo se neuklidilo ani nenakoupilo a co víc, peníze na požádání už díky hranici která se ve mě naštěstí vytvořila také nejsou na požádání. A jaj a co teď rozmazlený fracku? No je to sakra těžký že? Samozřejmě že si můžeš najít dalšího frajera, jehož budeš přívěskem na klíče, jenže to už nechceš že? A co teda teď? Na tohle jste mě moji drazí milý rodičové tak nějak nepřipravili... Milovali jste mě a díky vám sem nikdy v životě nepostrádala teplo, nikdy jsem neměla hlad a nikdy jsem se nemusela opravdu bát o to, že nebudu mít kde spát. Jenomže je tohle všechno? Je tohle to, co člověk potřebuje ve 21.století? Protože jestli tím, že všechno do dvaceti a více let obstarají rodiče "z lásky" je láska, si nejsem až tak úplně jistá. A to hlavně díky tomu, že vím jak strašně moc miluju svýho psa. Tracy je moje všechno a přesto se k ní chovám jinak, než se k ní chová můj táta. Když přijde k tátovi a chce na gauč on ji vysadí, je to velmi jednoduché. Nemusí u toho ani spustit oči z televizní obrazovky. Když, ale přijde Tracy za mnou a chce to samé, já na ní nepřestávám mluvit a povzbuzovat ji aby vyskočila sama. Nevysazuji ji, ale snažím se ji podporovat, aby vyskočení na gauč nevzdala. Stejně tak, jak se uvidí až s odstupem času, doufám přemýšlí i Petr. Možná že ví, že by mě mohl na hory pozvat, že by za mě mohl všechno platit a že by mě mohl všude vozit, ale potom by náš vztah zřejmě neměl úplně dlouhého, ani spokojeného trvání. Kdežto naučím-li se, vážit si obyčejných brambor, protože utratím-li všechny peníze než mi přijde výplata a on bude na horách, teprve v takových chvílích si začnu vážit běžných zázraků každodenního života. Teprve tehdy ocením všechno co pro mě kdy mý rodiče udělali a teprve tehdy si začnu vážit každé jedné koruny. A o tom by měla být láska. O tom ukázat jak a kudy a potom nechat jít, jít, utíkat, skákat, běhat padat... Protože stejně jako Tracy díky tomu, že jí na gauč nevysazuji ví, že na něj dokáže vyskočit sama, vím teď už i já, že peníze není potřeba od nikoho dostávat, že na večeře není potřeba nechat se zvát a že auto si mohu koupit sama, že to chce jen vůli, trpělivost, práci a taky že to chce nepodlehnou strachu hned, když při prvním odrazu podklouznou nohy...

Mamince, která chce těm dvěma chlapům vařit bych doporučila koupit kuchařky a věnovat se jim. Není snadné najít cestu jak mluvit s téměř dospělými lidmi, ale ta cesta existuje, chce to jenom nepřestat to zkoušet, věřit jim a dát jim dostatečně najevo respekt, protože právě dospívající lidé potřebují vědět, že v ně a jejich názory, jejich blízcí věří... a k tomu je potřeba čas...
Další věcí je to, že zůstáváme často tolik dní a hodin v práci, že nám času zbývá velmi málo a té energie je jen tak tak, abychom to uvařili a nebo udělali sami, ale to je velká chyba toho, že si to necháme líbit. Že neprotestujeme proti tak šílené pracovní době, kdy nám na lásku a rozvoj toho nejdůležitějšího, rodiny,  zbývá jen pár minut po večerech a dva ušmudlané dny o víkendu, kdy je potřeba vyprat, vyžehlit, vytřít, umýt...