Šuplíčkování

Čím více se dívám kolem sebe, tím více si všímám jak moc důležité je pro lidi mít na všechno škatulky, všechno umět zařadit, popsat, někam do nějakého šuplíčku zaškatulkovat. Nejíš maso, tak si vegetarián, bez ohledu na to že si především obyvatel země jako miliardy dalších druhů. Vstáváš ráno brzy? Potom seš ranní ptáče, bez ohledu na to co Tě k tomu vede. Vstáváš pozdě? Potom seš línej. A holky a kluci sou rozdílný druhy a zvířata sou tady proto aby se jedla. Všechno má svý pravidla a svůj řád a pokud do něj nezapadáš seš divnej. Jenže abys byl divnej, taky musíš splňovat nějaký kritéria a někdo tě do šuplíčku divných musí zavřít. Bohužel nikdo nás nenaučil, jak ty šuplíčky otevřít a jak z nich vyskočit, tak aby nás nenapadaly myšlenky, no možná jsem vážně línej a  vážně divnej a možná bych se měl do svýho šuplíčku vrátit, protože mají pravdu. 

Lidé mají jednu příšernou vlastnost, vlastnost, kterou žádný jiný druh na světě nemá. Lidé ačkoli tvoří pouhé jedno procento obyvatel na téhle planetě mají stále nějaké požadavky a očekávání. Každý jeden člověk (nebo alespoň velká většina lidí co znám) si myslí, že právě oni mají tu jednu jedinou pravdu a že právě ti druzí nedělají něco správně. Šuplíčky každého jednoho se tím více zpevňují čím více o tom mluví s ostatními, se kterými by se normálně bavit nedokázali, ale jakmile přijde téma hodnocení ostatních a šuplíčkování, potom mají nevyčerpatelnou studnici a nepřestávají se smát. Protože pořád je čemu se smát. Lidé vylézají z šuplíčků kam je ti kteří jedinci řadí a snaží se plnohodnotně žít své životy, které jsou tak pestré, tak různorodé, tak jiné. A protože když je něco jiné, není důvod snažit se to pochopit, je potřeba zařadit to do kategorie divné, ta je hodně obsáhlá a smát se tomu a co víc, je taky potřeba donutit nějak ostatní aby se smáli taky, protože smát se sami není zase až tak úplně zábavné. A tak škatulkujeme, šuplíčkujeme a ubližujeme tolik a tak často až nám nezbývá vůbec čas na to abychom někoho začali mít rádi, abychom někomu dokázali porozumět, protože porozumět byť jen jedné jediné osobě na světě je tak moc nesnadné a stojí tolik moc úsilí. Je potřeba naslouchat, ptát se vhodnými otázkami, neublížit, být opatrný, obejmout když je potřeba. A to není vůbec jednoduché, šupíčkování je mnohem snazší. Ten brečí, kvůli takový píčovině ten je divnej, ten má doma bordel, ten je línej, ten má drahý auto to je snob, ten má špinavý auto, to je zevlák. Ten nemá holku, ten musí bejt divnej. Ten nejí maso to je vegetarián, ten nejí ani sýry, to je extrémista. Ten má na sobě příšerný hadry, nemá vůbec žádnej vkus. Už málokdo se ale skutečně zajímá o důvody, které lidé mají pro to, že se chovají tak jak se chovají. Málokdo dokáže skutečně naslouchat, dívat se do očí a cítit emoce, které lidé kolem něj mají. Málokdo dokáže vystoupit z chlívečku své sebestředné nedotknutelnosti a nabídnout své chpající srdce okolí. Málokdo dokáže přestat soudit a hodnotit druhé, jelikož má strach, že potom bude vidět, jak málo ve skutečnosti má on sám, v jak ubohém šuplíčku se ve skutečnosti nechal zavřít aby byla aprávně ozvučena jeho hrdinná slova plná soudů ostatních.

Takový lidé se možná i bojí, že jejich šuplíčky jsou zrezivělé a že už nepůjdou otevřít. Oni znají lépe než kdo jiný, jak moc "trapné" je pokoušet se o něco nového a upadnout. Oni sami nejlépe vědí kolik lidí zavřeli do šupíčků trapák, nemehlo, dement, buzerant, totální hovado a podobně. A s každým jedním takovým člověkem opravdu jejich vlastní šuplíček zrezivěl. Ale ne ve skutečnosti, ve skutečnosti jsou volné a mohou dělat co chtějí. Ve chvíli kdy se přestanou bát šuplíčkářů a pochopí, že nikdo další nemá žádnou sílu a že  slova a výsměch jsou jen slova a výsměch, nic víc, že ta nemají moc nikoho nikam zavřít. V takové chvíli i ten nejegoističtější egosita může svůj šuplíček proměnit na tu nejnádhernější vilu plnou smíchu, radosti, lásky, světla a štěstí, ve které už nebude čas na to ukazovat prstem na druhé, protože veškerý čas zabere pochopení těch, kdo budou zdrojem smíchu, radosti, lásky, světla a štěstí. Naslouchejme, snažme se pochopit, že i ta nejbanálnější událost, může být pro někoho životním traumatem, snažme se respektovat, že i ty nejhorší hadry mohou být vyjádřením něčí osobnosti a individuality, snažme se pochopit svět jako obří atrakci, ve které každou jednu minutu můžeme objevovat něco nového a stávat se toho součástí. Není potřeba ukazovat na ostatní a přesvědčovat sami sebe o tom, že ti druzí jsou nějakou jinou součástí světa než my sami.