Odmítání

Lidské vztahy jsou to nejkomplikovanější co nás v životě potkává. Když jdeme do přírody a vidíme ji, jak sama ve své dokonalosti, bez jediného slova umí být perfektní, ve chvíli kdy dokážeme pochopit jak málo potřebujeme přemýšlet a komplikovat věci, v té chvíli si uvědomíme že to jediné co potřebujeme je být stejně dokonalý. Přestat řešit, komplikovat, odsuzovat, odmítat, soudit, kritizovat, hodnotit, že potřebujeme jen a pouze přijmout to co je.
Příroda se neptá okolních stromů, zda jsou krásné, tráva se neptá okvětních lístků, zda by neměla něco udělat pro to, aby mohla vonět, sněhová vločka neřeší zda až dopadne na zem bude žít. Oni prostě jsou a tím jsou naprosto dostačující, jen tím, že jsou.
My lidé jsme si vymysleli, že máme jinou úlohu. Nám nestačí přijímat. My potřebujeme hodnotit, kritizovat, posuzovat, řešit. Nám prosté bytí přijde málo. A tak se tak snadno stane, že přestaneme umět věci přijímat. Že nám najednou přijde přirozenější věci odmítat. Že je najednou snazší odcházet než přicházet, že nám je najednou bližší myslet si, že naše okolí není naší součástí, že jsme jiní, lepší, že je potřeba začít jinak vonět, jinak chodit, jinak vypadat, jinak myslet a nebo ještě hůře, že je najednou potřeba, aby tohle začali dělat ostatní. Aby okolí pochopilo, že jsou špatní, aby tráva pochopila, že to, že je zelená a nevoní už se dávno nenosí, že aby zapadla, musí se změnit ve voňavé květiny. A tak začneme ODMÍTAT. Odmítáme nejprve rodinu, potom své přátele a nakonec i sami sebe. Odmítáme a odmítáme a trápíme se úplně zbytečně, protože to jediné co nám může pomoci je začít zase znovu přijímat. Ano opravdu tak málo stačí, vrátit se zpět k této naprosto jednoduché podstatě bytí. Vždy máme na výběr, ale přijmout to všechno kolem nás je o tolik snazší že vlastně vůbec nechápu jak se stalo, že jsme uvěřili tomu, že odmítnout vůbec někdy může znamenat lepší variantu. (teda nemluvím-li o pracovní době tu odmítám pořád stejně :D)