Vánoce

To, že neexistuje způsob jak být šťastný pouze díky kontrole vlastních myšlenek může tvrdit opravdu jen ten největší ignorant (jakým jsem ještě donedávna byla). Nechápu, jak sem si nemohla nevšimnout toho co mě teď tak silně bije do očí na každém rohu.
Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru. V rádiu namísto dopravních komplikací hlásí naplněnost parkovišť u nákupních center; na děti je ze všech stran vyvíjen tlak, aby si přáli něco, co si celý rok nepřáli; zaměstnanci po práci lítají po obchoďácích a utrácí své těžce vydělané peníze za věci, které budou užitečné jen proto, aby zaplnily místo pod mrtvým stromkem a my sme si mohli dát na sociální sítě fotografii s tím jak byl vylhaný člověk štědrý, když nám tohle všechno dal. Do toho za zvuku vánočních koled tečou na každém rohu potoky krve ze zabitých kaprů.
Přesto všechno, že ani na jediné z výše popsaných věcí neshledávám nic mírumilovného a už vůbec ne klidného, všichni jsme hluboce přesvědčeni o klidu, míru a nádherném duchu Vánoc.

Dneska když jsem poslouchala jednu z koled, tak jsem si uvědomila, že to se mnou nic nedělá. Že ještě loni, bych měla ten krásný teplý pocit v břiše. Cítila bych ten úžasný klid a mír. Cítila bych to, co jsem SLYŠELA, že mám cítit, to co si celá rok PŘEDSTAVUJI, že budu zase o Vánocích cítit. A nelze popřít, že cítit to je nádherné...
Jenomže tohle můžeme cítit kdykoliv se nám zachce, kdykoli sami chceme. Jsou dny smutku kdy to jde těžko ale mimo ně, si lze navodit toho "ducha Vánoc" prakticky kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv. A i ve dnech smutku, když máme kolem sebe ty správné lidi, to podle mě může jít.
Nemusíme odpočívat jenom na dovolené a cítit se "blíž" jenom o Vánocích. Můžeme to kdykoliv. Jenom musíme přestat poslouchat lidi kolem nás a ta slova jichž je v době Vánoc plná televize, plná náměstí, plná rádia, a jsou jich plni i lidé, ale musíme to začít sobě samým opakovat i v jiné době. 
Sice na nás budou lidé chvíli koukat divně když jim v prostřed léta popřejeme šťastný a veselý den, ale není to jedno?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace