Náš život

Spoustu lidí kolem mě se tak nějak ztrácí v záplavě informací. Jsme konfrontováni s nekonečným utrpením chovných zvířat, s cestami bohatých do snových destinací, s hladovými dětmi v chudých oblastech, s hrůzami spojenými s oteplováním planety a kácením pralesů. Už se ani v Evropě nemůžeme schovávat za sladkou nevědomost a z toho se trochu senzitivnímu člvověku až svírá žaludek. K tomu osmi hodinová pracovní doba, pět dní v týdnu a doma často nervózní partner, který pro nás nemá ani dvacet minut aby opravdu vyslechl, co nás trápí, nebo naopak těší. A když už má, často ještě při našem povídání přemýšlí nad tím co nám odpoví namísto toho, aby nám doopravdy naslouchal. Je tohle doopravdy život, který chceme žít? A když ne kdo to změní? Oni? Bohužel. Tohle není na vesmíru, ani bohu, ani politicích, učitelích, nebo našich rodičích. Tohle je na každém jednom z nás. Vesmír, Bůh, politici, učitelé, šéfové, rodiče, partneři... Říkejme tomu jak chceme, kdokoli a cokoli nám může ukázat na cestu, ale neexistuje nikdo, kdo po ní půjde za nás. Musíme se všechno naučit a o to, abychom žili životy jaké nás budou naplňovat se plně zasloužit. Boj za lidství a humánnost neskončil v 19. století, naopak to byla startovní čára a my ještě zdaleka nejsme v cíli. Naším úkolem je využít všech těch dokonalých možností, které jsou nám nyní nabízeny a vzít KONEČNĚ SVÉ vlastní životy do SVÝCH vlastních rukou. Protože dneska prostě nikde není nikdo, kdo nám řekne co máme dělat, ačkoliv by si to spousta lidí ještě strašně moc přála, protože jejich sebevědomí je velmi nízké a nevěří tomu, že oni sami jsou dokonalou a potřebnou součástí světa.
Nedokážeme se zastavit, nedokážeme tvořit pevné vazby a víc než milovat se toužíme posmívat druhým, pomlouvat je, ukazovat na jejich chyby či nenávidět. Děláme to, co vidíme u druhých, je to logické. Jenže za mě je čas tyhle vzorce změnit. Protože ukazovat na chyby druhých dokáže úplně každej mimoň, sám něco tvořit už ale zase až tak úplně každý nedokáže. Chyby jsou součástí nás. Spousta z nás je na světě kvůli chybě našich rodičů, spousta z nás samozřejmě plánovaně, ale počet neplánovaných "chyb" nebude možná úplně malý... přesto není naším posláním vyčítat rodičům, že se kvůli tomu o nás špatně starali... Naopak, díky jejich chybě máme nespočet příležitostí dělat správné věci. Z chyb mohou vznikat nápady a z nápadů lepší a lepší společnost lidí. Nikdo z "nich" z "těch nahoře" za nás nic neudělá. V politice jsou lidé, stejní jako my. Každý jeden z nás se může do politiky dostat, ale protože zatím je nám z té promenády nechutných osobností blbě nikdo se tam moc nehrne. Jenže dokud nebudeme motivovat děti k tomu aby se politiky stali, nezmění se to. Je jenom na každém z nás kdo bude tvořit návrhy zákonů  a kdo ty zákony bude schvalovat. Dneska už to není o tom, že všechno "někdo stejně rozhodne". Všechno rozhodujeme my, naší každodenní činností. Tím co každý jeden jediný den děláme.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace