důvěra II

Tracy byla přes týden nemocná, hodně zvracela a táta říkal, že mu posrala celej byt. Když mi to říkal vybavila jsem si jak jednou, když sme byli malí a můj bráška měl průjem ho taťka seřval za to, že ho má. Nevím proč ale mám takový pocit, že něco podobného se stalo i teď, ve vztahu k Tracy. Ona je pryč, teď už je to teda trošku lepší, ale když sem přijela, tak ona tady nebyla. Bylo tady její tělo, to jo, ale ona ne... Duše Tracy, její oči, její hravost, její energie, její vnímání to všechno jsem nemohla najít. Myslela jsem si, že to je jenom tím, že jí ještě není dobře, ale dneska jsem pochopila, že to je jinak. Ona se ztratila. Bylo jí zle a nebyl u ní nikdo kdo by jí pomohl. Tracy jako prostý ubohý pes, potřebovala pomoct ve chvíli kdy jí nebylo dobře a já už se jenom těžko dozvím co se vlastně stalo a jestli jí taťka sprdnul, za to že se pokadila nebo ne. Věřím mu že jí miluje, miluje i brášku, miluje mě, miluje nás všechny a myslím že by za nás dýchal a umřel pro nás, jen za celý svůj život prošel tolik zklamání na které byl sám, že i on občas odchází. V takových momentech, když se stane něco co je nepříjemné, nebo spojené s nějakou prací navíc, nebo něčím neočekávaným, není tady na tom světě můj taťka, ale jeho ego. Místo mého tatínka jedná dost často sobecké nabobtnané ego, jemuž láska nechala strašně obrovský prostor. A potom jsou dny, kdy tatínek přijde a jeho srdce bije, je a on miluje. Můj tatínek miluje přírodu, miluje les, miluje klid, ale nepochopil sobectví lidí, možná se někdy také snažil být sobec a ztratil se, to nevím, ale vím jedno, když jsem dokázala přivézt zpátky na tenhle svět Tracy během jedné hodiny, kdy jsem jí objímala, hladila a mluvila na ní, tak to určitě půjde i smým taťkou. Chce to jen čas, trpělivost, čistou přítomnost a důvěra přijde zpátky společně s přítomným okamžikem do kterého se vrátí oni...