Důvěra

Korporace nám prodávají strach a my si ho od nich kupujeme, proč si to jenom neuvědomujeme?

Většina lidí kolem mě je nacpaná strachem až k prasknutí. Myslím si, že to je hlavně kvůli tomu, že věříme lidem který neznáme, článkům který nenapsal nikdo z našeho okolí, nekvalitním reportážím z míst kde sme nikdy nebyli, věříme tomu víc, než vlastním možnostem, věříme tomu víc než svým vlastním životním zkušenostem... Věříme mediální propagandě a byznysu víc než vlastnímu okolí, věříme zmrdům víc než vlastnímu rozumu, věříme "kamarádům" víc než svému vlastnímu partnerovi, věříme zlýmu egu víc než čistýmu srdci. Věříme na minulost a budoucnost mnohem víc než na přítomnost... Náš partner může být zmrd, který není hoden důvěry ale v takovém případě přestaňme věřit v jeho budoucí nápravu a najděme si takového, se kterým porosteme, namísto abychom uvadali.

V momentě, kdy si doprovolně necháme ustřihnout křídla protože uvěříme, že létat je nebezpečné, potom se nesmíme  divit tomu, že okolo nás bude strach. Strach z toho, že nás opustí přítel, vyhodí z práce či ze školy, že nás zastřelí uprchlík, nebo že zchudneme kvůli Řecku.

Nedivím se, že máme strach z toho, že někoho zklamem, nebo z toho že nežijeme tak, jak bychom měli, nebo chtěli, když si dobrovolně necháváme ostatními mrzačit své osobnosti...

Náš život ve 21. století je JEN A POUZE  v NAŠICH rukou, nikdo jinej nemůže za to, že se cítíme na hovno, ale někdo na tom každopádně slušně bohatne. Přemýšlejte, vzdělávejte se, důvěřujte, ale nezapomínejte žít...

Můj pes například :D se nebojí fotky v pračce, ani dva metry na poličce, nebojí se ani fénu, ani vysavače... Nekouká totiž na televizi a nezná odemě negativní a vzteklé emoce, protože než sem v začátcích začínala luxovat a nebo jí fénovat, nejdřív sem si s ní a tím neznámým nástrojem pořádnou dobu hrála namísto toho, abych jí nadávala či bila za to, že nedrží... Ona díky tomu dostala šanci zjistit, že to, že to hučí neznamená, že to je nebezpečný, že to, že to fouká neznamená, že je to nepříjemný, přiznávám, stálo to ze začátku asi trošku víc času, ale teď, když jí vykoupu, letí si sama nadšeně sednout ke mě na klín a těší se až jí zahřeje ten úžasně teplý vzduch... Teď, když jí chci vyfotit na netradičním místě ví, že po jeho patřičném prozkoumání a tom, že třikrát uteče přijde hra a tak se nechá bez toho, aby jí jakkoli zrychleně tlouklo srdíčko... Taky jí nikdo neřekl, že je nebezpečný chodit bez vodítka, nebo kamarádit s cizíma psama a tak žije a přijde mi, že jí ten strach ani moc nechybí... :-)

Minule třeba olizovala bezdomovce tak vášnivě, až se ten začal tak nahlas a upřímně smát, že mě to málem rozbrečelo. Nebála se že chytne žloutenku, cítila že je to hodnej člověk a tak mu dala ze sebe trošku lásky. Hned potom dala pusu mě a světe div se... žijeme obě... :-)

Nevím kdo vymyslel větu "nedávej jí pusu na ten čumák" asi moje máma a myslela to  dobře, ale my sme jí nevěřili, z vlastní zkušenosti si už mockrát v životě ověřili, že pusa na čumák není nebezpečná, že to je ta největší a nejlepší terapie na světě a žijeme a usmíváme se a sme strašně šťastné :-) Mámu milujeme, ale víme moc dobře, že ani máma neví všecko :-)