komunikace

Hádám se se svým klukem, možná se i rozcházíme... je mi smutno, hodně smutno, ale přesto mi to něco dalšího, hodnotnějšího dává. Vidím v sobě pocit bolesti, pocit smutku, trápení, nekomfortu, lítosti, neharmonie, vidím v sobě negativitu způsobenou vložením mé lásky do jedné jediné bytosti. Našla jsem v sobě zranitelnost, která může být smrtelná, našla jsem hrozbu, která by mi mohla stát vlastní život a jsem moc ráda že už takhle v začátcích. Našla jsem myšlenky, které říkají "a co tvůj táta, tvoje máma, tvoje babička, tvůj brácha a jeho syn, co tvý přátelé, co tvůj pes?" proč necítíš silnou potřebu obejmout alespoň někoho z nich? proč se snažíš změnit oceán lásky v jeden potok a jseš ochotná dát mapu k jeho prameni do rukou člověka, kterého ani neznáš? 

Nevím kde se stala mezi mnou a jím chyba, nevím na čí straně je taková ta formální "pravda", protože každý máme samozřejmě tu svojí, ale vím jistě že znám chybu zásadní. Tou je vložení veškeré energie do tohohle člověka, nucená snaha poznat jej a pochopit za každou cenu. Když přijel z práce a byl unavený a naštvaný, protože se v práci něco pro něho velmi nepříjemného stalo, tak se ke mě choval zle. Bez respektu, bez lásky, bez úcty, povýšeně, arogantně a chladně. Člověk, kterému jsem otevřela celé své srdce do něho šťouchal nožíčkem a zraňoval ho. Tak jsem ho zavřela. To se mu nelíbilo... Vznikl konflikt, který byl založený na tom, že neměl sílu mi vysvětlovat co se v práci stalo. Kdyby však ten samý večer namísto popichování mě a vysmívání se mi, popsal celou tu pracovní situaci, stálo by ho to nějaké úsilí, avšak bylo by po problému. Dneska bychom možná byli spolu a šťastní. Na druhou stranu musím ale zveřejnit i jeho argument a tím je "neříkal jsem ti to, protože mě to v tu chvíli ještě štvalo, to je něco jako když ještě hoříš a člověk za kterým přijdeš se tě zeptá proč hoříš, namísto toho aby tě uhasil..." Moc hezky řečené. Jenomže jako metafora, protože vnitřní žár navenek prostupuje v takových projevech, které si člověk může interpretovat mnoha a mnoha způsoby - on mě nemá rád, štvu ho, něco jsem udělala špatně, už mě nemiluje, nechce se mnou být... a to všechno jenom proto, že nepřišel a neřekl, lásko v práci mě zranili, potřebuju obejmout a mluvit o tom až později... 

Vztah je umění a umění nevzniká z ničeho a jenom tak. Umění je náročná a soustavná duševní činnost člověka, při které se umělec musí neustále snažit, vyvíjet energii a zdokonalovat svá díla. Prostředkem k tvorbě umění ve vztahu je komunikace. 

Nebojme se projevit své city, nebojme se projevit své emoce, nebojme se připustit, že nám někdo ublížil, že nás něco bolí... Žijme jako lidi, respektujme jeden druhého a země bude rájem, láska bude všude, lidé budou naplnění, šťastní, celistvý a každý bude milován, protože v každém vztahu, který je postavený na umění komunikace je spousta místa k milování. Milování přátel, rodiny, zvířat, stromů a dokonce i šéfů a kolegů...