IGNORANCE

Když vyrostete v prostředí bez zájmu a projevu citů, stanete se možná mistrem ignorance, což je často pocit kdy se cítíte neohrožení, protože vás nic nebolí, city se vás netýkají a může se vám třeba i zdát že ste hustí a super ale...

Lidé pro mě ještě do nedávna znamenali věci a věci pro mě neznamenaly nic. Napadá mě pár důvodů jak se to mohlo stát, ale nepřijde mi že by byla minulost nějak zvlášť důležitá. Dřív sem měla tendenci vinit rodiče a školu a kamarády a prodavačky a autobusáky a černochy a bělochy a lesby a gaye a vůbec všechny jenom ne sebe; tohle období je už naštěstí pryč. Teď už se dokážu usmát nejenom na sebe ale i na své rodiče a svého ex, odpustila jsem všem a hlavně sobě. Tomu ale předcházela docela trnitá cesta. Když mi před dvěmi lety zemřel děda, necítila jsem vůbec nic. Bylo mi to docela jedno, neřešila jsem ani to, že nebude mít pohřeb, protože na něj naše rodina neměla peníze. Opatrně jsem to všem sdělovala a tvářila se strašně nešťastně, když bylo potřeba, tak jsem i brečela, ale jenom trošku, aby lidi na druhou stranu věděli jakej sem tvrďák. To všechno byla hra plná ignorance. Pamatuju si však jeden moment, který mi trošku utěšuje pohled na svoje mladší já. Sedla jsem si na deku a dívala se na mraky které odcházejí a v duchu jsem si řekla, že je jedno kde se s dědou rozloučím, že to může být právě tam a s tím jsem se spokojila.

Ignorance je nemoc, nemoc kterou člověk dostane z mnoha malých dávek nejasnosti, ignorance není hezká, naopak je smutná. Člověk díky ní nemůže být zraněn, což může někomu připadat super, ale to je vykoupené tím, že je pořád sám. Je to něco jako být na korálových ostrovech a nemoct se jít potápět, je to něco jako když napadne prašan a vy musíte jezdit na sjezdovkách, protože se bojíte hlubokého sněhu, je to jako dívat se na zajímavou restauraci a vědět, že by ste si tam nemohli dát ani vodu... U prvních dvou variant možná trošičku víc ohrožujete svůj život, ale upřímně, kdo by ho pro ten pocit kdy se pod vodou koukáte na tu nádheru, nebo totálně splýváte s prachem pod vámi, kdo by ho neriskoval? V třetím případě, musíte zaplatit a na to musíte mít práci a to stojí nějaké úsilí, ale stojí to za to, věřte mi...

Být ignorant bez citů  prostě není výhra. Pokud Vás nikdo nenaučil milovat, naučte se to sami. Není to snadné pokud na lásku nevěříte, není to snadné, pokud lidem nevěříte a už vůbec to nebude jednoduché pokud sami sobě nevěříte, ale začněte třeba tím, že se ráno usmějete bez ohledu na to co Vás ten den čeká...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace