Markétka

Jedna má kamarádka, se kterou se znám ještě ze své nejpankovější životní éry (prváku mé první střední školy) žije v kousíček za Prahou a s ní jako s jedinou se scházíme docela pravidelně.

Je to úžasný člověk, který je celý život na všechny ve svém okolí tak strašně hodný, že sem jí v minulosti vůbec nedokázala chápat. 

Už první rok kdy jsme spolu chodily ven (bylo nám 15) jí celá naše parta moc nerozuměla, protože Markétka byla často vážná a neměla všechno tak u píči jako my. Naopak rozdávala se pro ostatní. Často jí to dost vyčerpalo a to my jsme fakt moc neznali, takže sme jí logicky nedokázali pochopit. Markétka byla vždycky hodná i na lidi, kteří to absolutně nedokázali ocenit a tak se někdy stalo že najednou už neměla sílu, protože nebyl nikdo kdo by se rozdával pro ní, nikdo kdo by její dobro viděl a tak to občas na všechny vykřičela a my jsme se tomu potom smáli, protože jsme nechápali „co hrotí“. Po úspěšné maturitě začala studovat vysokou školu a pokaždé když sme se viděly, byl po jejím boku nějaký borec, který její lásky zneužíval. Neznám člověka, který by byl v dávání lásky, pochopení a odpuštění tolik vytrvalý jako právě Markétka. Neharmonie v dávání a braní se ale na chvíli občas odrážela na její pozitivitě a tak se často stalo, že mi volala a já jsem měla hodně svých problémů a věděla jsem že neunesu ani jednu jedinou negativní myšlenku a rozhodla jsem se jí nezvednout telefon. Ona přitom často nechtěla nic víc než si se mnou popovídat. Markétka nikdy nepotřebovala radit, objímat ani litovat, vždycky si dokázala poradit, jen občas potřebovala vyslechnout, obejmout a mít vedle sebe někoho, kdo skutečně věnuje alespoň desetinu úsilí, které věnuje světu ona do toho, aby porozuměl jejím pocitům. Já jsem to však neviděla a vždycky když už sem jí telefon teda vzala, nebo se s ní sešla, snažila sem se jí nějak poradit nebo pomoct; třeba takhle: „Markét ale ty nemůžeš bejt prostě na všechny takhle hodná, lidi sou svině, vždycky Tě jenom využijou“ a nebo takhle „tak se na něj vyser stejně je to dement“ a nebo takhle „markét kluci potřebujou aby holka byla trošku svině“ a na tuhle poslední vetu mi Markétka často odpověděla „ale já neumím bejt svině“ „no tak se to nauč, to není težký“ ale proč? Já nechci. Já nechci vedle sebe někoho před kym si budu muset pořád na něco hrát... No přišla mi tenkrát, v době mé ignorantské éry, kdy sem střídala frajery jako ponožky a myslela sem si,že sem středobodem vesmíru, jako totální blázen, nebo přinejmenším fakt divná. Já sem nedokázala vidět, že lidi sou hodný, protože sem je soudila podle sebe, takže mi přišlo fakt hodně nenormální, že jim někdo chtěl věřit. Miluju své období, kdy sem si myslela že strašně dobře, vlastně nejlíp ze všeho vím co je normální :D :D :D Na tuhle myšlenku mi zase přivedl můj šéf, vlastně teprve před nedávnem, už v době mého neignorantsví díky němu (díky Pavle ) se mi to všechno tak nějak hezky propojilo  Po x letech se konečně ale tak strašně krásně a intenzivně ukázalo, jak moc divné bylo naopak myslet si to, co sem si myslela já. Ta holka se pevně držela své cesty, svých hodnot a nebála se bojovat za pravdu, lásku, důvěru, úctu a dobro, držela se odpovědnosti za své jednání. Odmítla si na cokoli hrát, přetvařovat se, či někomu něco dokazovat a i přesto že jí několikrát život srazil na kolena, nikdy nepřestala věřit svému vnitřnímu hlasu, který ji vedl cestou pravdy a upřímné lásky, nikdy neuvěřila kecům povrchních sviní, jejichž jediným životním úspěchem je každý týden pomluvit, či rozeštvat co nejvíce lidí, že povrchnost je jedinou cestou k úspěchu. Je to teprve pár dní co Markétky šéfa, který byl jeden z těch zmrdů, co využili její nadčasové povahy, propustili na „neplacenou dovolenou“. Ten člověk podle všeho ojebával všechny a všechno okolo sebe, včetně své práce a manželky (takže pracovní i osobní život, v rámci čehož zneužil spousty nevinných lidí, včetně těch nejčistších) Markétka teď bydlí v nádherném bytečku na ještě nádhernějším místě, k dispozici má služební auto, má naprosto úžasné a dokonalé psíky, jezdí za SVÝM koníkem a život si začala svou těžce vydřenou sebedůvěrou řídit přesně tak, jak chce pouze a jen ona sama. Naučila se nepouštět si do svého života lidi co za to nestojí, ale nikdy se nevzdala odhodlání milovat, důvěřovat, naslouchat, pomáhat a odpouštět. S největší pravděpodobností svou pílí a pevným rozhodnutím nepodřídit se tomu všemu svinstvu a důvěrou v to, že dobro prostě existuje, přebere v blízké době místo člověka, kterej se naučil jak být svině. Podle mého názoru je tohle vítězství teprve začátkem cesty, která se Markétce díky tomu, jak celý život žila otevírá a já Markétko moje „divná“, smekám, protože ses stala první obyvatelkou Nového světa dávno předtím než já jsem vůbec zjistila, že existuje…  Klaním se před tebou a děkuji Ti za to, žes to nevzdala a stala ses tak pro mě inspirací a důkazem toho, že mít otevřené srdce sice občas bolí, ale že to je to nejlepší rozhodnutí, jaké může člověk do svého života pustit.