s otevřeným srdcem nelze žít s ignorantem

život bez lásky je velmi smutným děním, které je pro mnoho a mnoho dětí v dnešní společnosti realitou. Život bez lásky vede k naprostému individualismu, který vidíme u některých živočichů v přírodě a dnes často i u lidí. Není to špatné, ve chvíli, kdy jsme silní a rozhodnutí, že tento život je pro nás tím, ve kterém jsme šťastní je to úžasné a pro další rozvoj, naprosto ideální. Avšak mít okolo sebe stále přítomné druhy, kteří rozumí našim náladám, kteří s námi jsou když nám není do smíchu; druhy, kteří rozumí každému našemu gestu, pohledu; druhy, kteří vědí kdy potřebujeme rozesmát a kdy pohladit; druhy kteří si nemyslí že znají naší cestu lépe než my  a tedy nám ji neurčují, naopak podporují nás v ní i když si nemyslí, že je správná; druhy, kteří přijdou když na takové cestě upadneme a řeknou "to bude v pohodě" ne "já sem ti to říkal" přijdou aby nám pomohli se zvednout, abychom mohli na té samé cestě pokračovat co nejdříve budeme-li chtít, to je místo které na 100 % podporuje náš potenciál a dává nám šanci namísto individualismu rozvíjet lásku, cit a harmonii, dává nám šanci být svobodný a milován, dává nám vše co tento svět nabízí.

Velká většina lidí nežije bohužel ani jedním z těchto způsobů. Většina z nás si dobrovolně volí tu nejhorší variantu a tou je život s druhem a přesto sám. Často si vybereme druha, protože všichni už ho mají a my bychom měli taky, nebo proto, že zrovna tento sedí do rámečku, který pro nás vyrobily ostatní druhové, třeba z rodiny. Takovým druhům je často úplně jedno jsme-li smutní; naopak, náš smutek jim přijde směšný a zbytečný a nezdráhají se nám to říct. Taková volba způsobuje utrpení a narodí-li se do takovéhoto vztahu dítě, pak je velmi velká pravděpodobnost, že lásku dostane jen tehdy bude-li se to jeho rodičům hodit a bude-li to vyhovovat vnějším podmínkám, nikoli tehdy bude-li to potřebovat. Pokud náš partner necítí, když jsme smutní, pokud mu to řekneme a on odpoví větou "ale já..." zamysleme se nad tím, zda nebude první varianta méně bolestivá a naděje na lásku, harmonii, souznění a pochopení o moc větší, zda nebude lepší nemít dítě, než vychovat pouze další loutku perfektně sedící do konzumu a materialismu nad kterým stále visí rouška nenávisti a hrozby válek a utrpení.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Opuštění

Obrázek
Když jsem jako malá každý víkend vyrážela ke koním, myslela jsem si, že je miluju celým svým srdcem. Jako každé dítě jsem si i já ve stáji kam jsem jezdila našla svého nejlepšího kamaráda se kterým jsem si vytvořila silné pouto. Jmenoval se Vojta. Byl to dostihový kůň, kterému bylo stejně let, jako bylo mě. Dostihovou kariéru měl už za sebou a v turistické stáji, sloužil pro pobavení turistům.  Neviděla jsem to. Brala jsem tu stáj jako ráj na zemi. Bylo tam všechno co jsem milovala a Vojta mě zanedlouho vítal zaržáním když jsem přišla do stáje.  Vojtova nejlepší kamarádka byla Beta. Beta byla typickou představitelkou turistické stáje. Byla to ta nejhodnější kobylka, jakou si dovedete představit. Když jí na záda šplhali začátečníci lačnící po pohledu z koňského hřbetu, měli často více než sto kilogramů. Ona se přesto nikdy ani nepohnula. Její hřbet se vždy prohnul o několik centimetrů, zatímco její oči nepatrně zamrkaly. Beta byla nejvytíženější kůň ve stáji. Kdykoli přišel něj...
Další informace

Jsou to spíš nádory než kuřata

Obrázek
Jsou to spíš nádory, než kuřata, zní slova pána, který mě se svou ženou velkoryse vítá ve své drůbežárně. Všechno to začalo zhruba před měsícem, kdy jsem cestou z Prahy na Šumavu předjížděla na dálnici nákladní auto sloužící pro převoz živých zvířat. Měla jsem ten den čas. Smutek a zoufalý pocit mě motivovaly k tomu abych za ním jela. Asi po 45 minutách jsem přijela před velká jatka. Byl večer, ale dveře do provozovny byly stále otevřené. Velká kaluž krve u vstupu byla výmluvnou známkou toho, co se tady ještě před chvílí odehrávalo. Slíbila jsem si, že se sem vrátím. Když jsem se včera vydala na cestu, projížděla jsem ještě vesničkou, ve které byl ukazatel na jiná jatka. Rozhodla jsem se zastavit i tam:  „Dobrý den, já se omlouvám, že jsem Vám sem takhle vlezla.“ Říkám majiteli malých jatek a velkého hospodářství, po tom co jsem si pohladila malé oslíky.      Nevadí, nevadí. Jen se pojďte podívat, jestli Vás to zajímá. My jsme dnesk...
Další informace

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila. Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš t...
Další informace